Společná cesta Petry A. a jejího manžela se na základě vzájemné domluvy po nemoci rozdělila.
Takže jsme každý teď někde úplně jinde, máme spolu děti a tak. Jsem rozplakala paní soudkyni, když jsme se rozváděli, tak mi říkala: „Proč se rozvádíte, vždyť se máte rádi.“ Když – jsem jí právě říkala – já nikdy nepřestanu mu být vděčná za to, že se mnou tohleto celé prožil, ale prostě teď ty cesty jsou u každého jinak a je nám teprve osmatřicet, tak proč si budeme kazit život a proč budeme žít nějak, když každý chceme žít nějak jinak. Už bude navěky táta mých dětí a já máma jeho dětí a vždycky se budeme mít rádi, protože ty děti spolu máme, ale prostě teď je to jinak. Teď žijeme každý jinak. A samozřejmě každou kontrolu, kterou já podstupuju, tak chce vědět, jak dopadla, protože prostě se mnou zažil hodně. Když jsem byla teď na operaci, tak taky samozřejmě pomáhal, jak to šlo, měl děti a tak. V tomhle to v něm zůstane a bude to tak napořád. Nemoc mě v podstatě posunula tak strašně daleko, že teď si žiju nějaký svůj sen, který mě děsně baví, a je to strašně fajn. Ta nemoc určitě měla přijít, aby mě to posunulo tam, kam mě to posunulo.