Naďa nechtěla rodinu stresovat, dokud nebude diagnóza potvrzená.
Původně jsem to neplánovala. Původně jsem si říkala, až když se to potvrdí, že to řeknu blízkým, protože přece jenom ségra i taťka můj tak přišli o manželku a maminku taky. Tak jsem říkala: „No, to jim nemůžu říct, že to mám taky.“ To je vlastně hlavní důvod, proč jsem brečela na té dovolené v té čekárně. Že jako jak já jim to řeknu, jo. Prostě, první představa je přece jenom, i když to nebylo oficiálně potvrzené ještě. Tak jsem to vzala za potvrzené asi nějakým způsobem. A opravdu jsem plakala jenom tam a pak už to potvrzování mě vůbec netrápilo, už jsem s tím byla asi smířená. Ten proces smíření byl hrozně rychlý, jenom v té čekárně na dovolené. Říkala jsem si: „No, a teďka jsem z toho hrozně nešťastná, že oni už přišli o tu mámu. A měli by přijít ještě o mě.“ Přišlo mně to hrozně nespravedlivé. A v tu chvilku to bylo to, co jsem tam obrečela. Vlastně ani mně to nepřišlo, že já tady nebudu, to mě nikdy netrápilo. Vždycky mě trápilo, že když já tady nebudu, tak hlavně pro ty ostatní. Takže jsem se rozhodla, že jim to neřeknu, dokud to nebude potvrzené.

16. 04. 2019