Jana B. dlouhou dobu své onemocnění před rodiči tajila, oznámila jim to a až když měla chemoterapie.
Bála jsem se to říct mamince. Teda musím říct, že maminka je vystrašená, jak nás nemá u sebe. Přestala mít kontrolu nad naším životem v podstatě a má strach z toho, co s námi bude. Takže jsem se bála říct to mamince. Dozvěděla se to v podstatě až ve chvíli, kdy nebylo zbytí, což bylo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že budu mít chemoterapii. Říkala jsem si: „To, že jsem plešatá, už opravdu nepřehlídne.“ Paradoxní bylo, že tenkrát přijeli na pohřeb tchána, moje maminka s tatínkem, a já jsem měla pár dní po operaci. Bolela mě ruka z toho, že jsem nějak měla tu sentinelovou uzlinu pryč. Moje maminka mě za tu ruku držela, a já jsem jí nemohla říct, ať mě za ni nedrží, že mě to prostě bolí, že to mam celé tak nějak jako namožené, protože jsem neměla z čeho to mít namožené. Takže tenkrát to bylo takové jedno velké divadýlko v podstatě, aby teda něco nezjistili, protože jsem si myslela, že jim to nebudu muset nějak extra říkat. A dozvěděli se to vlastně nějaký měsíc, cirka měsíc a půl poté, co už jsem byla odoperovaná, tak se dozvěděli, že jsem měla rakovinu. Prezentovali jsme to tím stylem, že rakovina tady byla, ale už je po operaci, už je pryč, a teď snižujeme riziko toho, že se to vrátí.