Pro Kámu bylo náročné to říci rodině, ale komunikovala s nimi otevřeně. .
No, tak jakože nejhorší to bylo asi říct rodičům, mám takový pocit, v ten okamžik. Takže tam jsem došla takovým stylem, že jsem na ně byla skoro, mám pocit až taková ošklivá jako. Ne, no ošklivá, jakože jsem jim to řekla a hned vzápětí jsem jim řekla, ať se neopovažují brečet, jo. Tak jak jsem řekla manželovi, že prostě brečet tady budu já a oni mě budou utěšovat, jo. Takže jsem jim trošku vzala možná vítr z plachet. Samozřejmě asi, když jsem odešla, tak to asi trošku s nimi zamávalo. I když mám pocit, že možná s nimi ještě víc zamávalo, když jsem tam přišla poprvé bez vlasů. Když maminka je taková, ta to unese, ale tatínek, i když se zdá takový jako tvrďák, tak vždycky jsem jeho holčička, že jo. A teďka mě uviděl bez těch vlasů, tak chudák jako že šel pryč. Nemohl to vydýchat, ale jako dobré. Zakázala jsem jim takové to ptaní: „A jak ti je? A bolí tě něco?“ To jsem zakázala tak všeobecně. Myslím, že to moc lidí nemá rádo, když přijdete a teďka všichni: „A jak ti je? A bolí tě něco?“ To, myslím si, že je spíš lepší se s tím člověkem prostě bavit normálně, pokud se chcete teda na něco zeptat, tak se zeptejte, ale nijak to zbytečně neprožívat. Říkám, ty rodiče byli asi, asi nejhorší, mám takový pocit, jo. Samozřejmě jsem to volala manželovi, tak jako nevím, jak se pak tvářil, po telefonu se to možná někdy říká líp než osobně, ale ti rodiče to asi vždycky hůř nesou, že jo.