Díky pomoci rodiny Hana B. nepociťovala tak velký dopad nemoci na chod domácnosti.
Samozřejmě ty začátky byly takové, jakoby ta slovní podpora: „Neboj, bude to dobré.“ A to vám řekne každý, nikdo vám neřekne: „Zítra umřeš.“ Ale jako teď je to hlavně o těch dětech. Že opravdu nám prostě pomáhají s těmi dětmi. Že se mně holky třeba nabídnou: „My ti přijdeme domů poklidit.“ Když mně třeba nebylo dobře. Teď ne, teď už je to v pohodě, ale v létě – tchyně přijde, umyje okna. Taková ta pomoc spíš, aby nějak nám to nezasáhlo chod domácnosti. Aby to prostě všechno bylo tak, jak to bylo předtím. Když jsem třeba unavená, tak si vezmou holky na spaní. Abych se vyspala, abych k nim nemusela vstávat. Nebo abychom si udělali spolu hezký večer s manželem, že si fakt povykládáme, posedíme, že máme klid. Jako taková pomoc, no. Nakoupí mi třeba v krajském městě, abych já nemusela nikde jezdit na nákupy. Myslím si, že se starají ještě víc, než je třeba. Já bych to i sama zvládla, ale když mně tu pomoc nabízí. Pořád jsem to nechtěla, nechtěla, nechtěla, a pak jsem si říkala: „Proč ne, no.“ Oni budou sami rádi, když nám pomůžou nebo pro nás něco udělají. Ale hodně teda ty děti, no. Ty chemoterapie teďka i po tom týdnu, to je prostě i o tom hlídání. Že se pořád musí někdo shánět, kdo vyzvedne ze školky, kdo pohlídá doma tu maličkou. Teď ona taky s ledaským nechce být, protože není zvyklá.