Rodiče Veroniky svou dceru doprovázeli do nemocnice a podporovali ji v průběhu léčby.
Já si myslím, že nejvíc to vnímá můj tatínek, jelikož si to prožil se svojí maminkou, on s ní i na ty kontroly a na ty chemoterapie jezdil, takže to prostředí nemocnice prostě nedává úplně nejvíc z celé rodiny. Čeká na nás v parku, zahřívá auto, aby nám tam pak nebyla zima, ale prostě do nemocnice jde na chvilku, pak to už nedává. Takže ten to vnímá nejvíc. Mamča, ta je mi oporou u všeho, ta u mě stojí celou dobu, i co se týkalo chemošky, anebo jenom kontroly. Jezdí tam se mnou. Ale ani radši nechci vědět, co u nás doma probíhalo v době mé léčby a mých chemošek. To pro ně muselo být strašně náročné.