Libuše ocenila soucit a péči, kterou jí rodina poskytovala.
Sestra, ta se samozřejmě – protože já jsem nejmladší – taky vyděsila, ale když mě slyšeli, ten můj optimismus, tak myslím si, že jsem je uklidnila. U sestry jsem byla hned to léto, ona bydlí v jižních Čechách, je tam krásná příroda, tak jsem u ní byla. Já k ní jezdím každý rok. A tak to brali, no, připravovali se, jestli nebudu muset mít nějakou dietu, nebo jak to bude a co. A tak když mě viděli, tak to prostě taky tak vzali. Stalo se, stalo se. Taky švagr byl bezvadný, protože to ještě občas jsem si ráda tu epitézu odkládala, bylo to dost brzy, a říkám mu: „Nebude ti vadit, když tu nebudu s ní chodit?“ A on mi řekl: „Proboha tě prosím, stačí, co tě postihlo, a ještě si budeme dělat s tímhletím starosti.“ Takže byl taky takový. Jako všichni se mnou cítili a bylo to fajn.