Jana H. přiměla svého bratra dojít si na genetické testy.strong>
Pak šlo o to, jak to říct bráchovi, to jsme tam taky šli prostě jeden den odpoledne. Jsme si nejdřív se švagrovou řekli: „Budete doma?“ „Jo, budeme.“ Tak jsme přišli a já říkám: „Musím vám něco říct.“ A bráchova první reakce byla: „Ty jsi těhotná, že?“ Já říkám: „No, nejsem.“ Tak jsem to řekla, a můj brácha je takový taky introvert trochu, takže to nedával prvně najevo, ale viděla jsem, jak ho to strašně sebralo. Takže bylo to takové i pro ně náročné se s tím smířit, když jsem to řekla, protože jsem ještě nevěděla genetiku. Řekla jsem, že půjdu na genetické vyšetření, že vlastně i pro ně to může být riziko. A můj brácha řekl: „Ne, to nemůže být. Já přece nemůžu mít rakovinu prsu.“ Já mu ale řekla: „Zaprvé, můžeš mít, ale není tam jenom rakovina prsu, jsou to i další následné nemoci.“ Jako třeba slinivka a tady tohle. Takže to teda jsem mu musela trošku jinak vysvětlit, že se to týká i jeho, trošku více než jenom tak, že jsem já nemocná. Tak jsem byla ráda, že genetika pak dopadla dobře. Že vlastně tam žádné pro ně velké riziko není.