Petra A. s dětmi jednala na rovinu.
Říkám jim: „Ne že budete blbě koukat na tu paní, nemá vlasy.“ „Proč nemá vlasy?“ „No, protože je nemocná jako já, už akorát má tu léčbu.“ A tak jsem se jim to snažila vysvětlit, dcera je taková, že vždycky od malička poslouchá, poslouchá, poslouchá, vezme si z toho své a pak teprve reaguje. Syn je asi po mně takový, že neustále všechno komentuje a chce to vysvětlit okamžitě. A seděli jsme na té chodbě a říkám jim, že musím taky podstoupit takovou léčbu. Vlastně se mi to hodilo, že tam se mnou ležela ta paní, která neměla ty vlasy. Takže jsem začala povídat o tom, že taky musím podstoupit tu léčbu, že taky nebudu mít vlasy, ale že to určitě zvládneme. A syn, v těch devíti letech, se na mě koukl a říká mi: „Mami, ale já tě nechci bez vlasů.“ Manžel seděl, byl ticho, dcera taky a teď jsem si říkala: „No, tak co, já tady nebudu nic okecávat.“ Vždycky jsme jednali s nimi na rovinu, vždycky jsem jim říkala, co budu dělat. „No, ale když se nebudu léčit a nebudu teda plešatá a nebudu bojovat, tak umřu.“ Takže bylo ticho a asi za 2 minuty se na mě koukl a říká mi: „Tak já to nějak vydržím, když to teda přežiješ.“ Tak jo. Šli jsme do toho pokoje, furt pozoroval tu paní a pak mi říká: „A tak to bude snad dobré, mami.“ Což jsme jako dlouho zkousávali, ale strašně mi to ukazovalo, jak ty děti to přijímaly, to celý, to, co se začalo dít. Začala jsem jim pak doma, když jsem přijela po té druhé operaci, začala jsem jim teda vysvětlovat, co mi je, že to ta rakovina je a že musím bojovat. Začali oba plakat, vzpomněli si na svoji prababičku. Takže jsem jim vysvětlila, že babička měla úplně jiný druh rakoviny, a prostě jsem jim to, myslím si, že dobře vysvětlila, že to pobrali a řekli: „Ano maminko, my to zvládneme, budeme tady spolu a zvládneme to.“