Dcera Lucie se začala o onemocnění zajímat až o několik let později.
Já jsem si myslela, že dvouleté dítě to nemůže nijak vnímat, když se o tom před ním bavit nebudeme. A v podstatě řeknete si: „Ježišmarja, dvouleté dítě, co mu budu vykládat.“ Ale s odstupem času, hlavně teďka, jednak samozřejmě ona má strach, co přijde s druhým dítětem, to je normální, ale se mě samozřejmě i ptá, z čeho budu to miminko krmit. Začala mít obrovský strach z lékařů. Když jsem se jí nedávno zeptala: „A proč ten strach jakoby máš? Nebo proč vůbec?“ (Protože ona naštěstí teda není nemocná, my vůbec nechodíme k doktorovi, kromě zubaře. A u zubaře, to je fakt hodně náročné ji tam dostat a vysvětlit jí, že jí opravdu nic neprovedou, že jí nevypíchnou oči, jak si pořád myslí, jako že jí provrtá oči zubařka vrtačkou a podobně. Má úplně šílené věci.) Tak ona mi fakt jako řekla: „Mami, to je prostě kvůli tomu, že oni ti ublížili.“ A já říkám: „Mně ale neublížili, oni mi pomohli. Oni mně zachránili život.“ Ale ona, i když jí je teďka 4 a půl, tak pořád nechápe slovo smrt. Já jí to nevysvětlím. Zrovna včera jsme se o tom bavili spolu, protože mi říká: „Mami, ty máš pořád tak krátké vlasy.“ A já říkám: „A ty si pamatuješ, že jsem měla dlouhé?“ A ona mi řekne: „Jo, ty jsi měla hodně dlouhé vlasy.“ A já říkám: „Pamatuješ se na období, kdy jsem neměla žádné?“ „Ne.“ A já říkám: „Aha, takže ty si pamatuješ na období, kdy jsem měla dlouhé, a teďka.“ A prostě to bere všechno jako špatně. Že to bylo špatné. Proto ani třeba nechce chodit ke kadeřnici, bojí se, že ji ostříhá. Spoustu věcí je, že si říkám: „Ty jo, ona má v sobě takové bloky.“ A snažíme se pořád jí vysvětlovat, že ti lékaři nám pomáhají, že to je prostě pro dobro všeho. Jako je to hodně těžké. Muselo to pro ni být hodně těžké.

16. 04. 2019