Kateřinin syn sdílel své pocity a zážitky z průběhu maminčina onemocnění. .
Myslím si, že dobře. Nevím, co z toho tak vybrat. Jako byly různé takové situace, které si pamatuju. Jednou ve škole měli nakreslit maminku a on se zeptal učitelky, jestli mě má nakreslit – tehdy jsem neměla vlasy – s vlasy, nebo bez, a ta učitelka řekla: „Hezké vlásky uděláme mamince, dlouhé.“ To nevím, jak dopadlo, on asi nakreslil poslušně, co řekla. A pak jsem taky zachytila jednou v zahraničí, když jsme byli, tak tam četl jeden tatínek dětem knížku, která je o tom, že babička v té rodině onemocní rakovinou a na konci té knížky umře. A syn taky chodil tam, jak to spolu poslouchali, a pak nějak jsem slyšela, že řekl tomu druhému chlapečkovi, že já mám taky rakovinu, ale že jsem se na to léčila, že je to dobré. A ten druhý chlapeček se ho po svém ptal, že on by byl hrozně smutný, kdyby jeho mamka měla rakovinu. A syn říkal, že on taky z toho byl smutný, a tak o tom tak jako mluvili normálně. Ten tatínek mně pak říkal, že vlastně si nebyl jistý, jestli syn ví přesně tu diagnózu. Ale tak to byl takový moment, oni si tak chlapečci o tom popovídali, že takhle to je, To mně se zdálo docela dobré, normální. Snažím se, když o tom mluvím třeba s někým a syn u toho je, tak samo sebou se to tomu přizpůsobuje, ale nevyhýbám se tomu, aby to nebylo jako něco, o čem se nemluví, co se nahlas neřekne. To ne.