Libuše měla velkou radost z vnukovy podpory a ocenění.
A zajímavé je, ten vnouček, on je mazlivka, takový ten, co se rád přitulí, a tak říkal: „Babičko, to já už se k tobě nebudu moct mazlit, viď?“ Jsem říkala: „Ale můžeš, můžeš. Podívej se, já budu mít novou, umělou.“ No, chtěl to vidět. Tak jsem mu to ukázala a on řekl: „Ale měkký je to stejně.“ Takže se zase tulil. A jednou mě teda dostal. My jsme si spolu hodně hrávali na zahradě a tak, podle těch různých seriálů v televizi – já nevěděla, o co jde, ale vždycky jsem byla nějaká osoba z toho jeho seriálu –, a jednou jsme byli nějací Gormiti a měli jsme lézt po stromě. Byla to taková jablůňka, malá, a takhle jako rozdělená, on ji sice. No, vylezla bych na to, ale bála jsem se, že ji rozlomím. Tak jsem říkala: „No, tohle já nemůžu, podívej se, já už jsem stará, já už prostě nemůžu lézt po stromech.“ A on si dal ručičky v bok – to byla asi první třída – a povídá mi: „Babi, ty že to nedokážeš? Ty, která jsi tak bojovala s tou rakovinou?“ No, tak to mě dostal, že si dělal takovéhle starosti, a asi to musel slyšet od rodičů, že jo. Takže mě potěšil, že mě ocenil. Tak to byl takový zážitek.