Dcera Stáni A. si přála být bez vlasů jako maminka. .
Já mám dodneška v paměti větu, kdy té mojí dceři bylo teda 3 a půl roku, když jsem zahajovala léčbu, a ona hrdě chodila po bytě a říká: „Až budu velká, tak taky nebudu mít vlasy jako maminka.“ Tak to jsem teda plakala, to jsem brečela, ale ona to řekla s takovou tou dětskou krásnou naivitou: „Tak taky nebudu mít vlasy.“ A pohodila tím svým chmýříčkem, co měla na hlavě. Jo, mluvíme o tom, teď už jo, když chtějí samozřejmě. A vědí o tom, ví, že to tak je. Třeba moje dcera teď zjistila, že mám implantát, předevčírem úplně náhodou, a říká: „Mamko, a kde ty jsi k tomu, prosím tě, přišla?“ Jo, tak to bylo takové. Já říkám: „Ale Haničko, ty to nevíš?“ Víte co, nikdy jsem jim, když byli menší – ty operace jsem měla před 5, před 7 lety –, nevykládala, co se tam přesně bude dít. Obecně jsme si řekli, že jdu někam, kde se bude něco řešit, tak jsem to vždycky nějak zaobalila, a teď jim říkám: „Víš, tak to jsem byla u toho plastika, protože mi něco našli na ultrazvuku a teď chtěli ještě, ať to teda vidí plastik, ať vědí, jestli mají vyměnit implantát, nebo ne.“ A ona mi říká: „Kde ty jsi vzala implantát, prosím tě, ty máš umělá prsa?“ Říkám: „No, jedno.“ „Jak to, že to nevím?“ „No, tak už to víš.“ Většinou teda říká: „Mamko, nemluv o tom, já o tom mluvit nechci.“ Vzhledem k 15 letům je to přiměřené, že jo, ale když potřebuje vědět, tak se zeptá.