Kamča cítila z rodiny velkou podporu a motivaci. .
Ale naštěstí teda záleží na tom, jaké máte to zázemí. Mě podrželi asi nejvíc kamarádi a rodina. Člověk si to tolik nepřipouštěl a hlavně furt myslel na ty děti. Kdybych neměla děti, tak asi to na mě spadne daleko víc. Ale že jsem tady chtěla být pro ty děti, tak mě pořád něco drželo nad tou hladinou, že musím být jako statečná. No, a oni si to neuvědomovali, protože ještě byli malincí. Tomu staršímu byly 4 roky a tomu malému byl rok v té době. A hlavně pořád ve mně byla jako „nambr van“ ta touha ty děti. U mě prostě na prvním místě bylo vidět ty děti znovu a být s těmi dětmi. To bylo jako jediné takové to motto: užít si ty svoje děti ještě. To bylo to jediné, co mě z toho dostávalo, že jsem měla pořád ten bod, že se tady o ně musím postarat, že je tady nemůžu nechat. To jako jediné asi z toho všeho. Stále jsem jenom viděla ty děti, co s nimi bude. Pořád jenom, že jsem se na ně upnula v té době. A to, že to všechno dobře dopadne. Že jsem pořád takový spíš, nejsem asi melancholik, nebo nějaký takový člověk, já jsem takový, spíš se snažím stále být jako, že to bude dobré. Vůbec si to nepřipouštět k tělu. A pořád věřit, že všechno dobře dopadne a že se to zlepší.