Libuši se životní styl změnil úplně, roky po nemoci považuje za svoje nejkrásnější.
Zvažovala jste změnu životního stylu? Já jsem ho změnila úplně. Jako s příchodem do… Co jsem se dostala do Arcusu, tak jsem tak akční důchodkyně, že se to málokdy vidí. Chodím na turisty třeba. Dneska večer máme schůzi, je to vždycky každý měsíc a já chodím teda nejvíc na ty schůze. To bývá v restauraci. Tam je taková skupina, jako že hrají na kytary a mají udělanou svoji country skupinu, takže my skončíme to naše povídání o tom, co nového, kam se co chystá, přejdeme do jiného sálu a třeba do deseti hodin si tam zpíváme při kytaře všechny písničky z mládí, co jsme zpívávali. Je to moc fajn. A pak jsem začala chodit – bohužel to teď skončilo, protože organizátoři se už cítili staří –, to byla taková galerie, fotografická galerie, a každý měsíc se konaly výstavy a tam jsme chodili pravidelně. Už jsme znali spoustu lidí, byla to taky taková komunita, kde to zase bylo o něčem jiném než třeba u těch turistů. Začali jsme chodit i různě na vernisáže, co jsou v krajském městě, a když to časově stíháme, chodíme i do divadel – to chodí spíš ta moje kolegyně, já tolik ne, ale teď zrovna se chystám za týden na představení. Najednou jsem měla úplně takový strašně aktivní život. Já bydlím v paneláku a tam si toho všímají i sousedi, protože ti mladí sousedi vždycky tam sedí na lavičkách a říkají: „Kam zase běžíte? Kdy zase to a to?“ A párkrát na těch vernisážích jsme se ocitli i v regionální televizi, tak ze mě udělali naši barákovou celebritu, že jsem byla v televizi. Ony ty paní mého věku většinou se soustředí jenom na vnoučata, jenom na shánění potravy pro tu rodinu, na to, co je kde levnější. To mě absolutně nezajímá, já si koupím to, co ten den sním, protože musím hubnout kvůli cukrovce, a kdybych si koupila víc, tak bych to taky snědla. A nutí mě to se ráno obléct, umýt, učesat a jít ven. Mám to kousek, tak si něco jdu koupit. Samozřejmě že doma něco mam ještě i na druhý den, ale abych se zbytečně nepřejídala. Začala jsem cvičit, začala jsem plavat, prostě mam těch akcí tolik, že někdy jsem šťastná, když jsem doma a nikdo na mně nic nechce. Nic nemusím, sedím si tam a koukám na – já tomu říkám – reality show. Někdo kouká na seriál, já koukám na tohle. Možná že se víc pobavím takhle. A vůbec se necítím opuštěná, osamocená, nic, protože já si tu ten klid, tu chvíli užívám. Říkám tomu, že noruju. A to je tak hezký den. Já si třeba jen odskočím na nějaký nákup, ale pak jsem doma a nikam! Žádné hodiny neukazují: „Už se obleč, už musíš běžet.“ A tak jsem hodně změnila jako svůj. A ještě v hobby klubu jsem začala háčkovat. A uháčkovala jsem přes tisícovku různých zvířátek, všichni moji kamarádi i lékaři je mají. Můj meisterstück byla kravička. Kdy se změnil takhle razantně váš životní styl? Po tom onemocnění, když jste vstoupila do toho Arcusu? Potom. Protože jsem poznala lidi, se kterými se mám o čem bavit, kde máme stejné zájmy. A pak jsem teda potkala tu kamarádku v hobby klubu, ona je o 3 roky mladší, o 2 hlavy vyšší, štíhlá, a oni nám říkají, že jsme dvojčata, takže my tvrdíme, že jsme jednovaječné. Dokonce v Arcusu jsme poorganizovaly právě s ní před pěti lety – před čtyřmi, příští rok bude pětadvacet let, takže k dvacátému výročí – módní přehlídku. Začala hrát muzika a my jsme kráčely jako modelky. A od té doby občas někde vystupujeme jako modelky – i jedné ústecké výtvarnici jsme vystupovaly. Ta měla šaty šité z hedvábí, mělo to i název, a nějaké takové ty hedvábné tapisérie tam byly a my jsme jí tam udělaly přehlídku, tady v informačním středisku. Tam jsou takové prudké schody, my jsme byly nahoře, hosti dole a my kráčely po těch schodech. No, kráčely, jak nám slouží kolena, že jo. Takže takhle když člověk dovádí, tak se nemůže cítit ani starý. Co vám to onemocnění dalo? No, právě to, že jsem změnila život. Já mám pocit, že to jsou nejkrásnější roky mého života, po té nemoci.