Jana B. během radioterapií chodila do práce. Léčba se prodlužovala pro poruchy přístroje.
Potom tedy bylo ozařování, kdy jsem si říkala: „Teď už mě čeká jenom těch nějakých 25 dní v nemocnici a budu to mít za sebou.“ To jsem ovšem nevěděla, že přístroj na ozařování je věčně rozbitý, takže místo 5 týdnů z toho bylo více než 6 týdnů. Přestože ozařování samo o sobě trvá 10 minut, tak já tam budu trávit hodinu a půl, než na mě přijde řada, protože to dopoledne to bylo rozbité, a teď to už zase půjde, případně mě pustí domů. Musím říct, že v tu chvíli jsem to začala poměrně dost špatně snášet psychicky. Do té doby to všechno tak nějak šlo, až na ten výkyv, kdy jsem se dozvěděla, že bude chemoterapie. Ale v tu chvíli, kdy jsem trávila v podstatě, aspoň tak mi to přišlo, víc času v nemocnici nežli kdekoli jinde, to začalo být špatné. A i tím, že jsem začátek ozařování ještě stále nastupovala v době dovolené, tak jsem v podstatě nemyslela na nic jiného, než že zase budu muset jít do nemocnice. A i manžel, který by jinak něco takové v životě nevyslovil, tak říká: „Zaplať pánbůh, že už začneš chodit do práce, protože ty nemyslíš na nic jiného a psychicky jsi na tom mnohem hůř, než když do té práce chodíš.“ Tak zaplať pánbůh skončily prázdniny a mohla jsem začít chodit do práce. I když čtyři týdny jsem chodila s tím, že jsem odcházela ze zaměstnání dříve a podstupovala dávky ozáření. A přišla jsem potom domů, a protože jsem byla unavená z toho všeho, tak jsem to celé prospala. Takže z toho dne opravdu moc nezbývalo. Nějakých prvních 15 dávek ozařování, to byla v podstatě pohodička. Nevím, jestli to bylo i tím – možná si to jen namlouvám –, že jsem dva týdny před ozařováním začala brát betakaroten, který tu kůži snad i možná nějak trošku ochránil, protože se mi spálila až po nějakých těch 15 dávkách. Ale zase na druhou stranu, spálila se tak, že v životě jsem si nemyslela, že by to bylo možné, člověk může z toho mít puchýř i na bradavce. A to není vůbec nic příjemného. Ale tam už jsem viděla ten konec, že už se to opravdu chýlí ke konci a že už to budu mít za sebou, že už to bude dobré. A úplně těch posledních 5 dávek už bylo zaměřeno pouze na ložisko toho nádoru, který tam původně byl. To už bylo mimo bradavku, která byla v tu chvíli opravdu neuvěřitelně citlivá. A to už tak nějak šlo. Takže poté, co jsem nemusela řešit, že je věčně rozbitý nějaký přístroj, na kterém já jsem závislá. Honí mě do nemocnice, dvakrát třeba denně, protože když tam přijdu, tak přístroj je rozbitý, ale oni mi volají za 2 hodiny, že to zprovoznili a že mam jet zpátky. Tak když už tohle bylo za mnou, tak jsem si myslela, že to mám za sebou úplně.