Zuzka tvrdí, že se nesmíme bát říct si o pomoc.
Že se to dá zvládnout a že tu pomoc, když to opravdu vysloví, tak ona k němu přijde. A že se taky my máme naučit si o tu pomoc říct, protože někteří lidé neví, jak jednat s onkologickým pacientem. Moje kamarádka tenkrát za mnou přišla do nemocnice, ale její manžel nechtěl, protože jsem měla rakovinu. Aby na něj třeba nepřeskočila. Anebo se mu mohlo stát, že to mohl prožívat, protože maminka to měla taky. A pamatuju si, že když jsme tenkrát přišli k nim a bylo: „Ahoj, jako ty nenalejváš, nebo co?“ Rozumíte, on nevěděl, jak se se mnou může bavit, jako kdo jsem, co jsem. Jestli to nepřeskočí. Takže ti lidé to neví, ale my jim můžeme pomoct v tom, že jim řekneme, co chceme. Ale to taky často neumíme.