Když Ludmila zjistila, že má rakovinu, nejprve se úplně sesypala. .
Nevím, jak to říct jinak. Prostě to byla úplná rána, člověk se snaží, pořád si dodává odvahy, a teď tohle. S mužem jsme si říkali: „To bude dobré, to musí být dobré.“ Ale já se úplně sesypala. Protože moje první reakce – tak jako asi u každého – byla: „Pane bože, vždyť já mám 2 malé děti. A já přece tady pro ně chci být.“ Strašně jsem brečela. Vím, že jsem hrozně brečela. Nebyl to takový ten hysterický pláč. Ale pamatuju si, že jsem strašně brečela a strašně jsem se klepala. Volala jsem manželovi do práce, že to teda mám za sebou, a je to špatné. Dodneška to vidím, jak tam stojím s tím telefonem, který se mi třepal u ucha. A manžel říká: „Prosím tě, uklidni se, já za chvilku přijedu, vydrž.“ Zrovna jsem vycházela z toho ústavu a tam jsem stála. „Já počkám na té zastávce, ať nemusíš zajíždět,“ povídám mu. Protože tam není kde zaparkovat, jezdí tam strašně moc aut. Proto mu říkám: „Víš, jak je to tady s parkováním. Počkám na autobusové zastávce. Budu tam na vzduchu, potřebuju na vzduch, jo.“ To byla moje prvotní reakce. „Já potřebuju na vzduch.“
Když mi to řekli, stála jsem tam opřená o zeď. Najednou úplně prázdná hlava a v ní jediná myšlenka: „Pane bože, co bude s děckama? No, ale přece to nejde.“ A hlava mi začala najednou tak strašně šrotovat, myšlenky lítaly na všechny strany. Ty nejblbější, samozřejmě. Logicky. A nejblbější možný scénář: Co bude? Ta strašná hrůza z toho, co vlastně bude dál. Jak to bude. Já se z toho přece musím dostat. A co budu dělat? Byl to šok. Může být člověk hrdina, jaký chce, ale tam prostě dostane ránu a vypořádej se s tím, jak potřebuješ. Nějaká psycholožka tam se mnou chvíli mluvila. Držela mě za ruce. Mluvila se mnou a snažila se mi dodávat důvěru, že to bude dobré. A já jí tehdy odpověděla: „Vím, že to bude dobré, jen nevím, co mám dělat.“ A ona mi říkala: „Všecko bude dobré, to je ten prvotní šok, je to strašná rána.“ A člověk může být silný, jak chce, ale tohle ho vždycky dostane.