Veronika nemohla uvěřit, že má rakovinu, myslela si, že se lékaři spletli.
Vzpomenete si, co vám pak běželo hlavou? Chvíli jsem přemýšlela, co je to karcinom prsu nebo vůbec zhoubný nádor, opravdu jsem nad tím musela chvíli přemýšlet. A pak jsem chvíli jen seděla a říkala si: „Ty vole, ty máš rakovinu.“ A nemohla jsem si to pořád nějak srovnat, do té hlavy to nemohlo nějak dojít. A říkala jsem si, že to je špatně, že mají výsledky někoho jiného, že to nejsou moje výsledky, že se spletli. To jsem si myslela docela dlouho a snažila jsem se o tom chvíli přesvědčit i rodiče, ale neprošlo mi to. Jak dlouho jste si to myslela? Tak asi do té první návštěvy u paní docentky. Do té doby jsem trošku v hlavě tu myšlenku měla a pořád jsem si s ní zahrávala: Co kdyby to nebylo moje? Ale po tom všem, po těch výsledcích, které měla paní docentka v ruce, po biopsii a ultrazvuku, a hlavně na mammacentru, kde jsou úžasné doktorky, opravdu profíci, to už nešlo. Když jsem si tam lehla, měla jsem třesavku, a paní doktorka mě uklidňovala a ukazovala mi: „Tady to máte, podívejte, v podpaží, vyšetříme druhé prso, hrudní koš, to všecko vyšetříme, nemusíte se bát.“ Takže mě takto uklidnila a bylo to moc fajn, příjemné. A tam mi to všecko došlo. Zvlášť když už jsem seděla v čekárně u paní docentky a viděla ty ostatní holky, mladý holky, tak tam už to opravdu na člověka padne, to už jste nohama na zemi.