Ingrid začala po zjištění diagnózy uvažovat o své nejisté budoucnosti a smrti.
Je to nepřenositelné, tenhle pocit. Pořád si říkáte: „Může to být tukové.“ Ale po té diagnóze, když už se to teda rozhodlo, že to doopravdy tak je, tak vyjdete ven a díváte se na lidi, kteří jdou v pohodě, spokojení s nákupní taškou, tlačí kočárek, nakupují, normálně se baví, a najednou zjistíte, že ten váš čas je konečný. Nebo může být konečný. A tady je obrovský zlom v psychice toho člověka, kdy si říká: „Poslední jaro, poslední léto, poslední podzim, a co když možná Vánoce už ne.“ Všem, co tenhle problém měli, určitě něco takového proběhne hlavou a říkají si: „Co když?“ Dobře, víme, že tenhle problém, může to mít velice rychlý spád. Díváte se pak na všechno jinak, všechno prostě má pro vás úplně jiný rozměr. Díváte se na listy, na kytky, jak je všechno úžasné, jak ten život je fantastický, a že je prostě krásné žít svobodně, dýchat a pohybovat se, že si člověk do té doby, ne že toho nevážil, ale bral to jako samozřejmost. Naprostou samozřejmost. Že slunce svítí, že prší, že budou svátky, a na to se nachystám a tohle si koupím, a najednou zvažujete: „Má to cenu kupovat?“ Budou ty svátky, bude to tak a tohle musím dořešit a měla bych tohle vyřešit, aby náhodou. Úplně se díváte na svět jinak a je ve vás taková tíha. Je to něco nepřenositelného, každý se s tím musí vyrovnat sám, a i když si každý myslíme, že jsme hrozně silní, tak vždycky když přijdeme domů a jsme tam sami, tak to na vás padne a přemýšlíte úplně jinak. To jsou momenty velice takové smutné, i pro toho člověka, protože se v podstatě dívá tím pohledem a pomalu jako by se loučí, neříkám, že je to dobře, nebo špatně, ale ten pocit, ono to má nějaké takové své vlny, které na vás přicházejí, protože jste nejistá, nevíte, co bude, nevíte, jak bude, nevíte, kde to všude v tom těle je, jestli je to tam, jestli je to zapouzdřené, jestli je to otevřené, nevíte.