Žofka v první chvíli strach neměla, nejhorší pro ni bylo to, že nevěděla, co ji čeká.
Bylo to jako z nějakého filmu. Když to řekl, tak mně vůbec nedošlo, že to je špatné. Ještě jsem se tomu zasmála. Ale pak, když jsem se na něj pořádně podívala, tak mi došlo, že to je fakt špatné. A řekl mi to prostě tak, jak to je. V tu chvilku mi to samozřejmě strašně šrotovalo v hlavě. Ale neřekl mi to ani špatně, řekl mi to prostě tak, jak to je. A myslím, že to tak bylo dobře. A co vám všechno šrotovalo v hlavě? Že se to celé tak nějak pokazilo. A hlavně mi šrotovalo, že to není možné. To přece není pravda. To se někde spletli. Měla jste strach? Strach? Strach mám doteďka. Strach mám pořád. V první chvilce jsem strach asi neměla. Ty první dny ne. Ty první dny jsem to přijala, docela bych řekla, vlažně. Myslím, že jsem vůbec nepanikařila. Pořád jsem si říkala: „Proč? Když máme miminko? Proč já bych měla teď jít na nějakou náročnou léčbu.“ Hlavně mi pořád šrotovalo, jak to bude probíhat, jaká ta léčba bude. Vůbec jsem si to nedokázala představit, protože jsem se s tím předtím u nikoho známého vůbec nesetkala, anebo v rodině, takže jsem neměla představu, jak to je. A spíš jsem měla tak nějak zmobilizované síly a říkala jsem si: „To dáme. To dáme. To prostě zvládneme. To bude dobré.“ Teprve potom, postupem času, když člověk nad tím vším přemýšlí, tak se dostává do horšího a horšího marastu. Ale ten začátek, ten byl jako docela dobrý. A i tím, že léčba nastoupila tak rychle, tak jsem věděla, o co jde, co mě čeká. Těch prvních 14 dní jsme právě pořád s manželem řešili, jak to budeme dělat, jak to bude, jako si bude brát dovolenou nebo co vůbec bude. To bylo nejhorší, že jsme nevěděli, co nás čeká. A já jsem se na to nikoho ani nezeptala, protože jsem v té ordinaci vždycky byla taková úplně konsternovaná, že jsem se na to ani nezeptala. Mě to ani nenapadlo se na to ptát, ani jsem se na to možná ptát nechtěla. Nevím, prostě nevěděla jsem to. Takže tohle byl ten začátek.