Barbora měla dobrý pocit, že se na její onemocnění přišlo včas..
Šlo to tak strašně rychle, že jsem neměla čas ani nějak propadnout panice a spíš jsem měla pocit, že to je vlastně super, že se na to přišlo takhle náhodou. Ono opravdu stačilo, abych se třeba vykašlala na ultrazvuk, protože mi nic nebylo – vlastně už jsem měla pocit, že je všechno v pořádku –, a tím, že to byl nehmatný karcinom, tak bych s tím mohla chodit ještě několik dlouhých let a nechat to dojít do nějaké fáze, která by asi nebyla úplně dobrá. S výjimkou několika krátkých momentů, kdy člověk přemýšlí nad tím, co všechno by mohlo být, kdy jsem si tak jako ubrekla v koupelně… Nebo rozbrečela mě hned ta doktorka, která mi říkala: „Je mi líto, že pro vás nemám lepší zprávu.“ To mi taky vhrkly slzy do očí, ale vlastně celou tu dobu jsem tou nemocí prošla možná až v takovém jako pološíleném stavu takové lehké euforie. Pořád převažoval a doteď převažuje vlastně ten dobrý pocit z toho, že se to chytilo takhle včas, a úplně náhodou.