Paní Miriam si chválí přístup sester a lékařů v hospici, to, že má soukromí, ale i společnost. Je zde spokojená, mrzí ji ale, že má velké pohybové omezení.
Textový přepis rozhovoru: A co se týče třeba té nemoci, toho pobytu tady? Tady jsem spokojená. Tady jsem spokojená a to můžu říct narovinu, protože jak sestry, doktoři, všechno je to třída. Já taky pamatuju nemocnice za komoušů, jak to bylo, to člověk se jich bál, někoho oslovit, že něco potřebuju. A tady je to naopak, tady oni se pořád ptají, jestli něco nepotřebuju, a bezvadné je to tady. To musí říct každý pacient. Určitě když tady se budete vyptávat, tak každý řekne, že je spokojený. To už by musel být nějaký nabob, nebo já nevím. Copak by chtěl víc? Já mám svůj pokojíček, svoje soukromí. Televize je tady, rádio, něco, co potřebuju. Ty návštěvy, to mi chodí hodně, někdy čtyři za den, až to unaví. Akorát mi schází ta chůze venku, to mi schází. A přichází to pro vás k úvahu, že kdyby vás někdo vzal s sebou, tak šla byste? Jo, kdyby mě někdo vzal, tak bych šla. Ale já daleko nedojdu. Přece jenom už mám ty nohy zesláblé, svaly ochablé, už to nejde. Já projdu chodbu jednou a mám toho dost. Už to nejde.A dobré ženské já tady mám okolo, to dělá hodně, když máte s kým si popovídat.

1. 08. 2019