Pan Zdeněk má špatné zkušenosti s přístupem v nemocnici, chyběla mu komunikace, zájem o pacienta. V hospici je naproti tomu velmi spokojený.
Textový přepis rozhovoru: Tak co vám scházelo? Řekněte, jaké by to mohlo být? No, byl to v prvé řadě ten přístup lidský. Lidský? Ano. Prostě jak vám říkám. Kus lidského masa. Kterým to vyjde, nebo nevyjde. Takže mě potom tedy odvezli sem. Ateď se do toho vpravil můj syn a už tady celá ta situace probíhala takovým způsobem… no, vojenským. Ráno budíček a tak. Nehledě k tomu, že řekli, že oni nejsou hotel. Že ta situace se musí řešit jiným způsobem, obyčejným nějakým a tak dál. Bylo to dost drastické, když jsem se z domácího prostředí dostal do tohoto prostředí. Do nemocnice? Ano. Ale hlavně na oko to vypadalo, že si oni plní ty povinnosti, jak by měli, ale jinak, jak říkám, kus masa jsem tam byl. Hej. A napríklad, potrebovali by ste, aby s vami niekto hovoril? Tak asi určitě jo. Určitě ten přístup v prvé řadě pacienta nabuzuje, ten přístup toho personálu. Jsou to někdy maličkosti. Ale vidíte zájem o toho člověka. Co vás trápí a tak dále. Kdežto ta dosavadní zkušenost bylateda mizerná. Abych se ale vrátil zpátky.Takže potom jsem se tehdy dostal do tady tohoto prostředí – a to já jsem se dostal do ráje. Doslova do ráje. Poněvadž ti lékaři– já bych to řekl tak, kde můžou pomoct, tak prostě ten zájem o vás je. To každou chvilku tu nějaký lékař je, ty sestřičky a tak. Vás se ptají:máte problémy, nemáte problémy? To zazvoníte na ten zvonek a sestřička je tu okamžitě. A sestřička vás pohladí, povzbudí, všechno a tak dále.

1. 08. 2019