Pan Vladimír se potýká s různými omezeními v souvislosti se svým zdravotním stavem, například v oblasti pohybu. Návštěva vnuček, jejich přítomnost a zájem jej ale vždy povzbudí.
Textový přepis rozhovoru: Čo nasledovalo po diagnostikovaní? Ako to ovplyvňovalo celý váš život? Ako vypadal váš obyčajný deň? No, teď jsem do toho září normálně chodil, jezdili jsme na zahrádku a tak dále. Čili prakticky je to zeslabení, zeslabení pohybu, to znamená, že už jsem nemohl dojít třeba sám na středisko nebo do obchodu nakoupit a tak dále. (…) Myslíte, že to ovplyvnilo vašu životnú spokojnosť? No, to víte, je to omezení, omezení totální. Jo. To znamená, že už nemohu dělat žádné manuální věci, ačkoli tady u domu je vždycky dostatek práce – natírání, údržba, topení a tak dále, kontrola jednotlivých věcí. To převzali syn a manželka. Prakticky máme tady ještě sociální návštěvu, obě dvě vnučky a s dětmi, takže člověk vždycky pookřeje uprostřed těch mladých a svěžích, zdravých těl. A jinak se s tím počítá, že pořád ale ví, jak se mi daří, jestli se něco nezhoršilo. Zkrátka mají o mě zájem, aby o mně věděli a aby mě v tomhletom podporovali.

1. 08. 2019