Paní Miriam byla doma osamělá a její stav ji stále více omezoval v běžných činnostech. Její dcera jí proto zařídila přesun do hospice, kde je velmi spokojená.
Textový přepis rozhovoru: Jak dlouho jste tady? Po červenci to bude kolem půl roku. Půl roku a jsem ráda, že jsem tady, vám řeknu. Protože jsem aspoň mezi lidmi. Doma člověk koukal na zdi, kluk přišel ráno sice, dala jsem mu najíst, odešel, už jsem ho neviděla. Má svůj byt a a svoje zájmy. (….) Takže doma vlastně jste žila sama? Sama. Sama. No, a ty nákupy už jsem neutáhla. Teď to dýchání špatné. A já jsem věděla teda, že mám ten nádor, tak jsem si říkala: „To je ono, ono to roste, až se udusím.“ Tak jsem se domluvila s doktorem, dcera vlastně to domlouvala, všechno zařídila. ,,Mami, jestli tam chceš, já ti to opatřím, lidi čekají jak dlouho, aby se sem dostali. To není legrace.“ Tak mi to domluvila a náhodou se uvolnilo místo, že mi řekla: „Zítra nebo pozítří jdeš. Zabal si, co chceš, a jdeš.“ Tak jsem šla. A teď jsem si říkala: „Tak teď už se zpátky nevrátím, to je mi jasné.“

1. 08. 2019