Pro paní Hanu bylo sdělení lékaře, že léčba už není účinná, velkým šokem, se kterým se dosud vyrovnává.
Textový přepis rozhovoru: A tak on mně řek l– a to mně právě udělalo zle, já jsem celou dobu byla v pohodě, furt sranda – a on vždycky: „Tak s čím jsme se léčili tentokrát?“ Protože já bylinky a tak, a zeleninu, šťávy. A jak mně řekl, že už mě přestává léčit, že už to nezabírá, že je konec, tak v tu ránu jsem se rozbrečela, úplně to na mě zapůsobilo šíleně. Protože s tím jsem vůbec nepočítala. A brečím dodneška. A jak on vám to řekl? Řekl vám to nějak hezky, podpořil vás nějak? On řekl pak: „Paní xxxx, nic není ztraceno, nebojte se.“ To mně i říká víc lidí. Já mám 3. stupeň ze 4. Jenomže když vidíte, jak se to prso furt zmenšuje, tak tam nevidím žádnou záchranu. (…) Co by vám teďka nejlíp pomohlo? Já nevím, jsem nad tím přemýšlela, mě už nic netěší, nebaví, mě vůbec nic nebaví. Předtím jsem vůbec na to nemyslela, tak jsem byla jakž takž dobrá, ale teďka mě nic nezajímá. To se dívám na televizi, kdyžtak na chvíli usnu, za chvíli se probudím. A to je můj život.

1. 08. 2019