Paní Miriam nemá potřebu se o své diagnóze a prognóze dozvídat víc. Je ráda, že za ni většinu věcí ohledně léčby domlouvá dcera.
Textový přepis rozhovoru: A mluvila jste o tom s lékařem, navrhoval nějakou léčbu? Nebo jak jste se o tom bavili, o té vaší diagnóze? On mě moc neznal, já k němu přestoupila, byla jsem tam asi 2krát, ale dcera tam za ním byla. Ona je zdravotní sestra, tak to má všechno jako už v sobě za ta léta, vždyť je stará. Popovídala si s ním, řekla mu všechno, co mám za pro… Ze mě by to nedostal. Já nemám paměť. Tak udělala dobře, že tam šla ona teda. On o mně takhle ví všechno. A nechala mi hned napsat i léky a vyzvedla mi je z lékárny, takže já vlastně nikam nejdu. Tady jsou doktoři velice hodní, všichni, veškerý personál, klobouk dolů. (….) Já bych se chtěla ještě dostat k té vaší nemoci, jak jste vlastně mluvila s lékařem o tom, jaké jsou vyhlídky nebo co se s tím dá nebo nedá dělat. Já jsem s ní nemluvila, tam byla právě dcera, ta to tam všechno vyřídila a řekla mi zase jenom to, co chci slyšet. To je jasné, že negativa mi povídat nebude. Takže já vlastně celkem nevím, o co jde, a zase vím, že mám raka. Víc už vědět nemusím, to už stačí. Takže vám to tak vyhovuje, že to šlo přes tu dceru? Přes tu dceru. Před tím jsem byla u té lékařky, jak mi ukazovala snímky plic – tady jak se mi to uzavírá, to mi ukazovala –, a doporučila mi jít na onkologii. A ta onkologie, to už se zabývá jenom tímhle, ne? Tak já jsem teda zašla s tou nemocí a potom tam začala dcera chodit za mě, domluvila se s panem doktorem. Ale já už jsem tam osobně nebyla dlouho. Copak taky na mně uvidí?

1. 08. 2019