Pan Otakar se měsíc po vypuknutí příznaků a řadě vyšetření od lékařů dozvěděl diagnózu i to, že jeho nemoc není léčitelná. Dostal dvě možnosti. Buď podstoupit drastickou léčbu s velmi malou šancí na úspěch, nebo se zaměřit na odstranění bolesti a zkvalitňování života. Vybral si druhou možnost.
Textový přepis rozhovoru: T: A ako ste sa to dozvedel? Čo presne vám povedali? P: Co mně řekli? Paní doktorka řekla: „Bohužel, výsledek je, že jste dostal to nejhorší, co jste mohl.“ P: „Kolik je vám roků?“ 78. „Rakovina slinivky se nedá léčit.“ Jo? „Tak můžete jít, pokud budete chtít, na nějaké ty chemie a ozařování, a to byste strašně trpěl.“ Jediná možnost byly teda tady ty prášky. Že to bude odstraňovat bolest a že budu mít tak nějak víc normální život. O tom se těžko mluví. (….) T: Pani doktorka vám toto povedala? P: Totiž když bylo rozhodnuto, že to teda je takhle špatné, tak se stanovilo, že půjdu na komisi. A na komisi se rozhodlo, že to je neléčitelné, a já jsem si měl říct, jestli budu trvat na tom, že bych se ještě dál snažil nějak léčit. U nich. Anebo že budu takhle vegetovat. Tak jsem řekl: „To radši nebudu takhle…“ T: Rozumiem. A dali vám na výber? P: No, dali… Nic mně nedali na výběr, jenom tyhle dvě možnosti. Třeba že by se někde pokusilo něco dělat, anebo takhle, to ne. Zkrátka, tyhle dvě.

31. 07. 2019