Dáša
Dáša je matka tří dětí. Chlapec s ADHD je její vnuk, kterého má v péči. Dáša je obětavá, na rodinu zaměřená žena, která vnuka vnímá už spíše jako svého. Jeho výchova je pro ni problematická a náročná především kvůli chlapcovým záchvatům agrese. Přesto se ze všech sil snaží výchovu zvládnout, jeho svěření zpět do ústavní péče vnímá jako nejkrajnější možnost. Situaci ji znesnadňují i neohlášené „vpády“ kurátorů OSPODu, kteří narušují soukromí rodiny a zároveň neposkytují téměř žádnou podporu náročné výchově.
Více o rodině
Vnuka Dáša vychovává se svým manželem. Že je chlapec „jiný“ než předchozí děti, které vychovávala, si Dáša všimla ihned. Vyžadoval více pozornosti, byl méně samostatný a takřka nevyčerpatelný. Že jeho chování není zcela standardní upozornila Dášu i školka. Vzhledem k tomu, že chlapec je v pěstounském opatrovnictví, je péče o něj spjatá s neustálým jednáním s institucemi jako je OSPOD a DDÚ. Od počátku pěstounství zahrnovalo i pravidelné návštěvy psychiatra a psychologa. Sdělení diagnózy si Dáša spojuje s pocitem bezmoci. „Přepadovky“ kurátorky z OSPODu v kombinaci s náročnou péčí o ADHD chlapce Dášu vyčerpávaly. Na mysl tehdy padala otázka vrácení vnuka do ústavní péče. Přesto to Dáša s chlapcem vzdát nechtěla, stejně jako její děti, byl pro ni chlapec srdeční záležitost.
S informacemi ohledně ADHD Dáša hodně pomohlo DDÚ. Spolupráci s OSPODem v této souvislosti označuje za nepomáhající, spíše jako přítěž. Podporou pro Dášu jsou pak především některé neziskové organizace pomáhající pěstounům. Informace získává i z knih, přesto ji přijde, že kvůli individualitě všech dětí, má informací stále nedostatek.
Přijetí vnuka do péče samo o sobě pozměnilo do jisté míry fungování celé rodiny. Přesto Dáša popisuje vztah mezi svými dětmi a vnukem jako typicky sourozenecký, navzdory tomu, že se vlastně jedná o synovce jejích dětí. Co se zvládání jeho ADHD týče Dáša podotýká, že jí nezbývá nic jiného, než ho zvládnout.
Největším problémem se stala chlapcova agresivita, na kterou dle Dáši nezabírá žádná ze „zaručených“ technik zklidnění. V záchvatech agrese je vnuk vulgární, hází věcmi a fyzicky napadá konfrontovanou osobu. Kvůli tomuto problému konkrétně byl už i dvakrát na léčení. Zatímco první hospitalizace neměla na chlapcovo chování žádný efekt, druhá léčba své výsledky přinesla. Vnuk byl klidnější, chápavější, spíš si nechal něco vysvětlit. Každopádně po odstupu několika měsíců se vše vrátilo do „zajetých kolejí“. Záchvaty agresivity chlapce byly kolikrát tak silné, že Dáša musela zavolat policii se záchrannou službou. Tyto záchvaty přichází nepravidelně a dle Dáša je může spustit téměř cokoliv. Jakmile záchvat odezní, chlapce to zpravidla mrzí. Omlouvá se, pláče nebo nechává omluvné dopisy.
Ačkoliv medikaci chlapec užívá, Dáša neregistruje žádné výrazné změny k lepšímu, co se hyperaktivity nebo agresivity týče. Sportovní vyžití vnuk příliš nemá, neboť musí být neustále pod dohledem a Dáša se na sportovní aktivity příliš necítí. Dříve ji s Damiánem pomáhaly vlastní děti, které jsou nyní už dospělé a začaly žít vlastním životem.
Prognózy do budoucna jsou ohledně Damiána poměrně nejisté. Dáša se setkala jak s názorem, že se může s příchodem puberty zklidnit nebo naopak, že budou projevy ADHD silnější. V případě, že by byla chlapcova agresivita nezvladatelná do té míry, že by jí nebo dceru ohrožovala na zdraví, je Dáša připravena vnuka dát do ústavní péče. O této variantě s ním Dáša, ale i psycholožka a kurátorka otevřeně mluví.
Pozitivního na ADHD Dáša nevidí nic. Svou agresivitu často zaměřuje i sám proti sobě a je tak nebezpečný sobě i ostatním. Přesto Dáša popisuje vnuka jako starostlivého, milujícího, schopného si upřít, aby druhým pomohl. Vypráví, jak ji často pomáhá v domácnosti nebo i převezme některé povinnosti za ní, aby si mohla odpočinout. Avšak všechno to dobré zůstává zastíněno v okamžicích výbuchů agrese.
Audio a video
