Petr se od fyzických trestů snažil upustit.

---

Petr

• Věk v době rozhovoru:  let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: Byly ve výchově nějaké krize třeba nebo nějaká těžká období? 

P: Mně se to všechno slívá dohromady. Já ani nevím. Teď je asi nejhorší, jaký je na mě sprostý, to já velice špatně nesu. Že na to nejsem zvyklý ani z domu. Moji rodiče se nikdy nehádali. Nebo jedenkrát se pohádali, co si pamatuju za celé dětství. Takže na takové jednání nejsem zvyklý, takže to těžce nesu.

T: Můžete mi to popsat?

P: No, hlavně když synovi řeknu, že něco nesmí, tak je takový hodně sprostý. Takové ty jeho typické hlášky, že se těší až chcípnu. Že na mě zavolá policajty, že se těší až mě zahrabou do hlíny. Anebo ať zdechnu. Až se odstěhuju nebo až mě vyhodí, ať mě zavřou. A v takovém smyslu.

T: A to začalo kdy? 

P: Já nevím, jak to může být dlouho, rok, dva? Já vůbec z toho mám strašný guláš časově, protože to je tolik vjemů, že…

T: A co se děje, nebo jak to řešíte?

P: No, zkusil jsem to řešit ručně stručně. Vařecha, ruka, ale to je jako kdyby hodíš hrách na stěnu. To je úplně k ničemu. To vůbec nemá žádný efekt. To vůbec nemá žádný efekt. Takže od toho se snažím upustit. Ne vždycky to vydržím. Občas mě prostě to a dostane na zadek, ale nemá to vůbec žádný efekt, je to spíš ještě horší.