Fyzické tresty
OBSAH STRÁNKY
Mnoho rodičů dětí s ADHD uvádělo, že výchovné potíže s dětmi řešili fyzickými tresty. Nejčastěji šlo o bití po zadku rukou nebo vařechou, někteří zmiňovali i pohlavky, plácnutí, třesení dítětem. Někdy v rodinách docházelo k zamykání dítěte v pokoji. Někteří rodiče nesouhlasili s metodou pevného objetí, kterou vnímali jako druh násilí. Na Dianu sousedka zavolala Odbor sociálně-právní ochrany dětí („sociálku“) pro podezření z týrání.
Zkušenost s bitím dítěte
Většinou rodiče vzpomínali, že si prošli určitým obdobím, kdy pro ně byla výchova náročná a využívali v ní křiku a fyzických trestů jako jednoho z výchovných prostředků. K tomuto přístupu se uchylovali, když, když měli pocit, že už nic jiného nezabíralo. Často to bylo v předškolním věku dítěte v době před zjištěním diagnózy. Pár rodičů se svěřilo, že se i v současné době někdy situace natolik vyhrotila, že ji řešili fyzickými tresty. Po využití těchto výchovných prostředků se často dostavoval pocit vlastního selhání a viny. Odpůrci těchto fyzických forem trestu špatně nesli, pokud partner dítě plácl nebo zbil.
Rodiče zmiňovali, že vnímali určitý tlak od okolí, například od prarodičů dítěte, aby fyzické tresty do výchovy zařadili. Hana viděla generační rozdíly v přístupu k fyzickým trestům a po svých zkušenostech byla přesvědčená, že k dětem se dá chovat slušně a přesto mít pravidla, která fungují.
Efektivita fyzických trestů
Rodiče se shodovali na tom, že fyzické tresty nebyly účinným řešením, nefungovaly a byly spíše kontraproduktivní. Někdy si z nich děti vůbec nic nedělaly. Jejich ochota spolupracovat se ještě více snížila a v některých případech bylo zjevné, že agresivita a násilí dětí po fyzických trestech vzrostla, dítě mělo například tendenci rány oplácet nebo být agresivnější k sourozencům a spolužákům.
