Diagnóza
Úvod
Rodiče popisovali rozličné cesty, jakým způsobem bylo ADHD u jejich dětí diagnostikováno. Nejčastěji diagnózu udělil psycholog, psychiatr nebo jí potvrdili po vyšetření na neurologii či v pedagogicko psychologické poradně.
OBSAH STRÁNKY
Obdržení diagnózy
Diagnostikování ADHD často probíhalo v ordinacích psychologů. Někteří rodiče přicházeli na doporučení pedagogů, jiní na doporučení rodičů, kteří se potýkali s podobnými problémy. Syn Hanky navštívil psycholožku poprvé ve 3 letech. Hanka natáčela krátká videa a předávala je paní psycholožce, která zprvu zvažovala, zda se nejedná také o autismus. Julie si pochvalovala, že jí psycholog vysvětlit projevy ADHD a doporučil další literaturu s podrobnějšími informacemi. Někteří rodiče návštěvu odborníka odkládali, protože nechtěli svým dětem příliš brzy udělit nálepku a případně je znevýhodnit ve škole. Někteří psychologové využívali také vyšetření na EEG a rozličných testových metod. Jana měla s psychologem špatnou zkušenost, když jí řekl, že je to chyba na její straně a jedná se jen o nevhodnou výchovu.
Druhým nejčastějším místem, kde rodiče zjistili, že se jejich dítě potýká s poruchou pozornosti a hyperaktivity byla pedagogicko psychologická poradna. Rodiče popisovali dlouhé náročné testování dětí v řádu několika hodin. Některým dětem poradna ADHD nepotvrdila s ohledem na nízký věk a diagnózu získali až s nástupem do školy. Zpráva z poradny byla pro některé rodiče důležitá pro následnou spolupráci se školou a možnost přidělení asistenta pedagoga.
Několik rodičů mělo zájem navštívit psychiatra avšak zmiňovali dlouhé čekací doby na termín vyšetření a někdy až nemožnost dětského psychiatra najít. Janě doporučili návštěvu psychiatra učitelky v mateřské škole. Ten následně potvrdil ADHD s afektivní labilitou.
Někteří rodiče uvedli, že po vyšetření na EEG jejich kroky směřovaly na neurologii, kde jim ADHD potvrdili a diagnostikovali mírnou nebo silnější formu. Pár rodičů se o možnosti ADHD dozvědělo od pediatrů.
Reakce rodičů na diagnózu
Odchod od lékaře, psychologa, z pedagogické poradny byl momentem silných emocí pro mnohé rodiče. Překvapení, šok, sebeobviňování, ale často i úleva. Takové byly prvotní reakce po zjištění diagnózy.
Mnozí se bezprostředně po diagnostice potýkaly s potřebou hledání dalších informací. Diagnóza dítěte byla často neplánovaným zásahem do vizí rodičů a informace bylo přesně to, co potřebovali pro vlastní usazení se v nové představě. Avšak zdaleka ne pro každého bylo zjištění diagnózy momentem překvapení. Někteří rodiče takřka s pokrčením ramen konstatují, že jim to bylo z projevů dítěte předem jasné. Jiní se v obrazu ADHD nalezli sami.
Pro velkou skupinu rodičů bylo zjištění diagnózy skutečnou ránou a zdrojem dalších obav a nezodpovězených otázek. Snaha nalézt odpověď na otázku: „Proč zrovna moje dítě?“ byla hnacím motorem nechtěných myšlenek spousty rodičů. Někteří hledali vinu u sebe. Ve své životosprávě, v průběhu těhotenství, ve výchově. V čemkoliv, co mohli eventuálně v průběhu života dítěte i před ním udělat špatně. Jiní obrátili pozornost k dědičnosti ADHD a začali v mysli pátrat po rodových liniích svých i partnerových rodin. Jiní zkrátka představu diagnózy nechtěli zpočátku přijmout a popírali ji.
Ačkoliv přijetí diagnózy bylo pro mnohé těžkým bojem, nešlo o boj se špatným koncem. Chtě nechtě rodiče diagnózu svých dětí přijali a začali se připravovat na další cestu k jejímu zvládnutí.
Zdaleka ne všichni rodiče odcházeli z diagnostiky zdrcení. Pro mnohé byla diagnóza ADHD spíše úlevou. Úlevou od tíživých myšlenek a pochybování o sobě jako o rodiči nebo úlevou od strachu z „horších“ diagnóz. Mít dítě s ADHD pro tyto rodiče znamenalo uvědomění, že nejsou špatnými rodiči. Že jejich dítě není nevychované ani zlobivé. Že jen bojovali s větrným mlýnem.
Rodiče často připouštěli, že po odeznění prvních emocí si spojili projevy svého dítěte se symptomy ADHD a diagnóza jim začala dávat smysl. Pro mnohé přinesla i něco navíc. Impulz ke změně. Tyto změny se nejčastěji promítly do roviny rodičovství. Snížení nároků na dítě, zvýšená pomoc rodiče při plnění aktivit, změny v systému trestů a odměn.
Pro další skupinu rodičů nebylo zjištění diagnózy ničím překvapivým. Někteří z těchto rodičů již o diagnóze ADHD věděli a měli své vlastní podezření. Pro jiné šlo jen o souhrn symptomů, které již sami pozorovali, a jednalo se tedy jen o pojmenování známého. Jiní v diagnóze nalezli sami sebe.
