Aneta se po nemoci vrací do normálního života. Neřeší už věci, které nejsou až tak důležité, a snaží se radovat ze všeho, co jí přibývající zdraví umožňuje.

---

Aneta

• Věk v době rozhovoru: 27 let
• Věk v době diagnostikování: 20 a24 let (onemocněla LB 2x)
• Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, alternativní antibiotická, doplňková

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: A jak se to pak začalo měnit, když vám začalo být líp? Co jste měnila postupně na tom režimu, na životě?

P: No, ono měníte… Měníte úplně všechno, snažíte se vrátit zpátky do toho vašeho původního života. Takže začínáte takovým tím, že sednete do auta a jedete na – když to řeknu – blbý nákup. Jedete prostě sama na ten nákup. A já jsem třeba jezdila tak, že jsem jela autem do obchodu, který je pár set metrů, místo abych šla pěšky, ale jela jsem. Pak jsem jela do obchodu, který byl o nějaký zase kousek dál. A takové ty první kroky byly vždycky těžké, ale zvyšovala jsem takové ty vzdálenosti těch obchodů a pak i velikost těch obchodů. Takže pak přijedete domů a říkáte si: já jsem byla v krámě a koupila rohlíky. Takže ten život se vám potom mění, máte ze všeho ještě větší radost, jak předtím. Že fakt jdete sama na kafe. A předtím jsem chodila často ráda na kafe, vždycky jsem si šla sednout, vzala si časopis, sluchátka, dobré kafe a bylo to automatické – ale nebylo to nic. Ale teďka prostě jdete sama na kafe a jste šťastná, že jste sama na kafi. A sedíte a říkáte si, jak je to všechno úžasné, skvělé, krásné a tak. A už vás nechávají chladnou takové ty věci kolem, už neřešíte, já nevím, jak vypadáte, co máte, co kdo má, co kdo nemá. Prostě fakt to neřešíte, je vám to úplně jedno. A říkáte si, že to zdraví je jenom jedno a že takové ty věci kolem, ty hádky kvůli takovým těm blbostem a všechno, že kolikrát si říkáte, že ten svět není úplně v pořádku. Ne, já zas nechci působit, že koukám na všechno tak moc růžově nebo to, ale fakt si vážíte potom všeho, kam se… co můžete a nemůžete. Pořád máte nějaká omezení nebo pořád máte nějaké takové ty zarážky v hlavě.

T: V čem spočívají ta omezení?

P: I třeba co se týče sportu nebo tak. Já jsem dřív taky hodně sportovala, od malinka jsem furt někde lítala – a to byl basketbal, a když ne, tak jsem šla běhat. A teď v podstatě je to takové, že po třech letech, co jste doma, jít běhat – no, tak vás odvezou. Takže i to máte nějaké nastavené. Když jsem se ptala pana doktora, tak do nějakých 50 procent nebo něčeho. A pak pořád je to takové, že máte strach i odejít někam dál, třeba i na dovolenou, i když chcete. Pořád si říkáte, že to není úplně ono. A jet někam, kde si to neužijete, nemá prostě cenu. Takže s tím to jsou taková ta omezení, kdy já jedu radši někde tady třeba po Česku, když můžu, i třeba jenom krátké vzdálenosti, ale dokážu si to nějak tak užít. Nebo s kamarádkou jenom k vodě pár kilometrů. Takže to jsou takové věci, kdy ta omezení už tímhletím překonáváte a postupně navyšujete ty vzdálenosti. A já doufám, že příští rok už se dostanu k moři.