Po první antibiotické léčbě Mariiny potíže neustaly, naopak se přidávaly další, proto jí byla doporučena druhá léčba, po které se jí ulevilo. Krevní testy i poté ukazovaly zvýšené hladiny protilátek, vzhledem k celkovému zdravotnímu stavu však bylo možné považovat borreliózu za vyléčenou.
P: Byla jsem na malinách, když jsem ucítila takové velmi silné štípnutí. A když jsem se podívala na ruku, tak jsem tam měla obrovského pavouka s dlouhými nožičkami – jak se mu říká zřejmě asi sekáč –, a jestli to byl počátek borreliózy, to jeho kousnutí, to opravdu nevím. Protože pan doktor mi tvrdil, že borreliózu přenáší klíště. Jiný pan doktor zase řekl, že v dnešní době už přenáší borreliózu jakýkoliv hmyz. No, a na ruce se mi objevila časem, asi během několika dnů, taková tmavá čára, která vedla nahoru k rameni. Tak jsem navštívila pana doktora, který mi dal antibiotika, čára zmizela a tím to prostě skončilo. Jenže jsem měla určité problémy, byla jsem unavená, ospalá, začaly mě bolet ruce a svaly, klouby, hlava mě bolívala taky. Takže jsem navštívila pana primáře, při běžné prohlídce, kam chodívám jednou za půl roku nebo za několik měsíců. Ten mi vzal krev a zjistil, že mám lymeskou borreliózu. Takže to bylo konstatování pana primáře. A pak jsem navštívila obvodního pana doktora, který říkal, že s tím budeme muset prostě něco dělat. A mohla jsem si vybrat buďto jedno, anebo druhé město, kam bych šla zřejmě asi nejdřív na zjištění a potom na léčbu. Takže jsem byla asi v únoru 14 dnů na kapačkách. A potom testy ukázaly, že borrelióza jaksi setrvala stále, ale neměla jsem už… Bylo mi líp, neměla jsem už ty problémy, které dřív. Takže bylo panu doktorovi obvodnímu doporučeno, aby mě už dál neléčil antibiotiky. Takže tak nějak jsme jako skončili.
Aleš měl každý rok až osm klíšťat, dvakrát se mu ale v souvislosti s přisátím vytvořil erythém, díky kterému došlo k rychlému nasazení antibiotik. Ta zabrala a na žádné závažnější projevy borreliózy nedošlo.
Tomáš sdílí přesvědčení o důležitosti včasného, nebo dokonce preventivního nasazení antibiotik se svými známými, kteří mají s borreliózou také zkušenost.
Jaroslava měla každý rok mnoho klíšťat, erythém se u ní ale nikdy nevytvořil. I proto si její zhoršující se příznaky s borreliózou nikdo dlouho nespojil a cesta k diagnóze a léčbě byla nesnadná.
U Lady se opakovaně objevil erythém a v návaznosti na něj i další příznaky, což vedlo k návštěvám lékařů různých specializací, které se borreliózou zabývají.
U pacientů s typickým erythémem se v zájmu rychlého podání antibiotik někdy ani nečeká na výsledky krevních testů, jak popisuje Michal.
Jindy při přítomnosti erythému lékaři testy vůbec neprovádí a předpokládají, že o diagnóze ani potřebné léčbě není pochyb, jak dokládá vyprávění Vlady.
Tomáš M. požádal lékařku o razantnější antibiotickou terapii po zkušenostech, které měl s onemocněním maminky, a následném pročtení informací na internetu.
Jaroslavě předepsal lékař na chronickou fázi borreliózy pětitýdenní léčbu antibiotikem, které v Česku není běžně k dostání.
Marek bral na borreliózu antibiotika třikrát a během léčby vždy pracoval, což pro něho bylo poměrně náročné.
Tiep se s neuroborreliózou léčil dvakrát. V obou případech bylo onemocnění diagnostikováno na základě lumbální punkce a léčba zahrnovala dva a půl týdne infuzí antibiotik podávaných v rámci hospitalizace.
Jiřina absolvovala kvůli dlouhodobým problémům s klouby 14denní nitrožilní antibiotickou léčbu ambulantně a je spokojená, že si tuto variantu zvolila.
Alena se na začátku 90. let s velmi těžkou borreliózou léčila antibiotiky třikrát. Přes řadu obtíží a nežádoucích účinků má za to, že jí tenkrát antibiotika zachránila život.
Zuzaně bylo při léčbě Doxycyklinem zle, a protože věděla, že lze na borreliózu předepsat i jiná antibiotika, požádala svou praktickou lékařku o změnu léku.
Tomáš Ch. měl nejprve dojem, že mu antibiotika na jeho problémy příliš nezabrala, později ale obtíže téměř úplně vymizely. Pokles přetrvávajících protilátek se s lékařkou rozhodli sledovat v delším časovém horizontu.
Po první antibiotické léčbě Mariiny potíže neustaly, naopak se přidávaly další, proto jí byla doporučena druhá léčba, po které se jí ulevilo. Krevní testy i poté ukazovaly zvýšené hladiny protilátek, vzhledem k celkovému zdravotnímu stavu však bylo možné považovat borreliózu za vyléčenou.