Se staršími lidmi jsme si povídali o tom, co pro ně znamená stáří. I když mnoho z nich hovořilo o tom, že starého člověka poznají na základě fyzického vzhledu, vrásek, oblečení nebo celkové vizáže, z vlastní zkušenosti mluvili o tom, že rozhodují i jiné věci. Uváděli, že jde o to, jak se člověk cítí, jaké má zájmy, jak přemýšlí, jak je osamělý nebo jaký je jeho zdravotní stav. Vyprávěli nám o tom, jak vnímají ze svého hlediska stáří.
Většina seniorů považuje stáří za nevyhnutelnou etapu života, která čeká každého z nás. Své stárnutí lidé často vnímali jako plynulý proces. Paní Maťka říkala, že jej pozoruje postupně v různých maličkostech, např. si po obědě chodí zdřímnout, což dřív nedělala. Lidé také uváděli, že věková hranice toho, kdy člověka považují za starého, se posouvá do vyšších let. Dřív to pro ně byl padesátník, nyní třeba člověk po devadesátce.
Někteří lidé si poprvé připadali staří s odchodem do důchodu, jiní při začátcích zdravotních problémů. Obecně se ale věk, kdy člověk začíná být starý, nedá jasně určit. Pro někoho to byl člověk po osmdesátce, pro jiného po šedesátce. Lidé mluvili o tom, že i ve společnosti se pohled na staré lidi liší. Podstatné je, ve kterém životním období se člověk při hodnocení stáří nachází. Pro velmi mladého člověka může být starým člověkem i čtyřicátník. Za nejdůležitější tedy lidé pokládali to, jak se člověk cítí a zda si sám připadá starý nebo mladý.
Několik lidí mluvilo o tom, že si staří vůbec nepřipadají a jejich léta na ně nedoléhají. Většinou byli stále velmi aktivní, v některých případech při důchodu ještě pracovali. Neměli také vážnější zdravotní problémy a cítili se relativně zdraví. Pan Michal říkal, že se cítí na pětačtyřicet, je to podle něj tím, že stále pracuje a pohybuje se mezi mladými lidmi.
Několik lidí mluvilo o tom, že stáří je velice příjemná část života, kdy se člověk může věnovat svým koníčkům a nikdo ho „nediriguje“, jako tomu bylo v práci. Lidé si tedy na stáří cenili svobody a volnosti. Mezi dalšími pozitivy byla možnost trávit čas s vnoučaty a rodinou. Pan Arnošt mluvil o tom, že člověk ve stáří může čerpat z toho, co si během života připravil.
Mezi důležitými aspekty stáří, o kterých lidé mluvili, byl také zhoršený zdravotní stav. Hovořili o tom, že stáří s sebou přináší více zdravotních problémů, než předchozí etapy života. Popisovali bolesti, ochabování zraku, sluchu a častěji brali léky. Do budoucna se obávali ztráty soběstačnosti nebo demence. Paní Denny nepovažovala nemoci za něco, co by nutně souviselo se stářím, protože nemocný může být člověk v jakémkoli věku. Zdravotní problémy ve stáří však velmi ovlivňovaly to, jak se lidé cítili v životě spokojení. Ti, kteří měli bolesti, prožívali stáří méně pozitivně.
Někteří lidé zaznamenali snížení výkonnosti. Těžce nesou, že už nestačí dělat tolik věcí jako dřív. Rychleji se unaví a nemají takovou sílu. Paní Marie I. se někdy cítila bezmocná, protože již nebyla schopná zvládnout to, co dřív, ale zároveň nechtěla druhé prosit o pomoc.
Lidé vnímali, že ve stáří dochází také ke změnám ve vztazích nebo udržování kontaktů s druhými. Ve stáří se lidé věnovali hlavně dětem a vnoučatům a trávili čas se svými partnery a partnerkami. Cítili, že ve stáří jsou pro ně tyto vztahy velmi důležité. Někteří lidé však ve stáří ztratili mnoho blízkých a někdy si připadali osamělí. Pan Vašek mluvil o tom, že nyní nejvíce ze všeho potřebuje společnost, po smrti své ženy těžce snáší, že je sám. Podle paní Kateřiny mohou být kvůli samotě lidé ve stáří zatrpklí.
Na sklonku života začali někteří lidé myslet na to, že jsou zde pouze dočasně. Začali přehodnocovat svůj život a jeho smysl. Změny se projevily i na hodnotovém žebříčku některých z nich. Místo materiálních statků jsou pro ně důležité zdraví, láska nebo přátelství. Někteří lidé se chtěli ve zbytku života věnovat smysluplným aktivitám a být prospěšní druhým. Hodně lidí také mluvilo o tom, že ve stáří přemýšlejí jinak, než dříve, jsou rozvážnější a rozhodují se méně zbrkle a při rozhodování mohou vycházet ze zkušeností, které posbírali během života.