Petřina rodina zpočátku nebrala její onemocnění vážně.
P: Já nechci furt někomu – to je strašně vysilující – něco vysvětlovat. Prostě stejně to pochopení tam úplně není. Moje máma, ta to vůbec nedokázala pochopit, dlouho. Ta se k tomu postavila hrozně divně a až myslím si, že za poslední tyhlety dva roky už tomu rozumí. Nebo ví. Nebo tomu věří. Jak mi má pomoct, sama neví. Maximálně mi půjčuje peníze, které jí splácím, když potřebuju. Třeba teď jsem si půjčila na pana doktora od ní, abych měla na termín. Tak takhle aspoň. A tchyně, ta ze začátku mi taky říkala, že jsem hysterka a blázen. Ta už tomu taky jakoby věří. Ale myslí si, že to není tak závažné, jak já jsem o tom mluvila. Že prostě je to nějaké divné, něco jí na tom nesedí. Ale zase asi by taky možná udělala nějaké gesto, aby mi pomohla. Jednou přišla s tím, že si vybere nějaké stavební spoření 200 000, abych mohla jet do Augsburgu na tu kliniku.