Panu Milošovi je 90 let, je vdovcem, otcem 2 synů a dědečkem 5 vnoučat. Během života pracoval jako lékař v různých specializacích a psychoterapeut. Jeho posledním zaměstnáním byla práce primáře na geriatrii. Na stáří se tedy připravoval i profesně, a naopak z vlastního stárnutí a stárnutí svých rodičů mohl čerpat ve svém zaměstnání.
Pan Miloš během života překonával mnoho vážných krizí. V rané dospělosti musel spolu s rodiči uprchnout ze Sudet a později byl spolu s celou rodinou vyšetřován gestapem. V mládí se připravoval na kariéru hudebníka. Kvůli prožitku kritického ohrožení svého života a smrti kamarádů se však rozhodl pro povolání lékaře, aby mohl druhým pomáhat. Po absolvování studia prošel několika lékařskými obory včetně farmakologie, kde experimentoval s účinky LSD při výzkumu vlivu emocí na metabolismus a na regulaci lidské činnosti. V dospělosti prožil závažnější krizi, která se týkala jeho profesní kariéry. Kvůli občanské angažovanosti totiž dostal v roce 1968 vyhazov z práce. Do důchodu odešel v 60 letech, ale i jako důchodce pracoval v různých lékařských oborech jako byla neurologie, psychiatrie, interna a geriatrie. V tomto období se zúčastňoval různých mezinárodních konferencí včetně hostování na univerzitách v Evropě a Spojených státech. Praxi lékaře ukončil v 87 letech, kdy se u něj začaly projevovat symptomy Parkinsonovy choroby. Závažnou krizi pro něj představovalo onemocnění a umírání jeho ženy, která trpěla Alzheimerovou chorobou. Péči o manželku se mu dařilo zvládat i díky jeho profesionální průpravě gerontologa.
Během stáří si vypěstoval životní stereotyp se zaměřením na procvičování kognitivních schopností. Pravidelně vstává ve stejném čase. Po ranní hygieně si sám připraví snídaní a po ní si celé dopoledne čte. Oběd mu zajišťuje poskytovatel sociálních služeb. Po obědě pokračuje v četbě a pracuje na počítači. Večeři mu obstarávají synové. Večer pak tráví před televizí sledováním uměleckých a naučných pořadů.
V současnosti je sociální prostředí pana Miloše oproti minulosti méně bohaté. Má raději samotu než společnost. Žije sám ve vlastním bytě a navštěvují ho synové, se kterými chodí i na procházky. Kromě synů se stýká také s vnuky a jejich rodinami. Mimo rodinu se občas vídá pouze se svými bývalými spolužáky.
Pana Miloše v současnosti trápí postupně narůstající symptomy Parkinsonovy choroby a poruchy hlasivek způsobující těžkosti při hovoru s druhými. Dále trpí bradykardií, kvůli které mu byl zaveden kardiostimulátor. Hybnost a jistotu v ní významně ovlivňují následky po zlomenině hrudní kosti. Poslední dobou bývá také úzkostnější a melancholický. Obavy má nyní ve vztahu k situaci v Evropě a z možné budoucí hluboké krize. V současné době je kromě zdravotního stavu největším problémem finanční situace. Aby si mohl dovolit zůstat ve svém bytě, podporují ho finančně jeho synové.
Pro pana Miloše je nyní jednou z hlavních potřeb nezávislost na druhých, získávání informací a pochopení smyslu osobního života a smyslu vesmíru. Hlavním zdrojem motivace je pro pana Miloše zvídavost. Nejdůležitější hodnoty jsou pro něj svoboda, spravedlnost a rodinný život. Do budoucna by si přál, aby se mu dařilo být alespoň v určité míře nezávislý na druhých. Uvědomuje si také, že musí pracovat na přijetí své konečnosti, kterou se snaží vytěsňovat.
Stáří pro něj není pouze znakem nemocného člověka – je to značně rozličná část života, ve kterém jsou ale i lidé zcela zdraví. Říká, že spokojenost starého člověka souvisí s tím, zda je soběstačný a má kolem sebe druhé. Dobré stárnutí znamená pohybovat se a dbát na správnou výživu. Úkolem stáří je podle něj být vzorem pro mladší v tom, že člověk bere stáří jako součást života.