Simon
Simon žije společně s dvěma sourozenci v dětském domově. Vystřídal několik základních škol z důvodů kázeňských přestupků a konfliktů s pedagogy. Poté, co mu bylo diagnostikováno ADHD, začal brát medikaci. V současnosti léky neužívá, protože mu nechutnají a cítí se po nich unavený. Simon miluje volnost a sport, především fotbal. Na ten má nadání, takže hraje v místním klubu za týmy vyšších věkových kategorií. V ADHD vidí pozitiva v tom, že má při tréninku i při zápase velké množství téměř nevyčerpatelné energie.
Více o Simonovi:
Simon vzpomíná, že byl jako malý k nezastavení. Neustále někde lítal a prováděl různé lumpárny. Kvůli své nadměrné aktivitě byl několikrát hospitalizován v psychiatrické nemocnici. Tam mu poprvé diagnostikovali ADHD, nicméně mu nevysvětlili, co se konkrétně pod zkratkou ADHD skrývá. Z Kubova vyprávění je zřetelné, že byla hospitalizace negativní zkušeností. Bylo mu v té době devět let a byl na oddělení společně s dospívajícími pacienty. Často se těchto adolescentů bál, protože trpěli výbuchy vzteku a sebepoškozujícími tendencemi. Ztěžoval si také na kvalitu jídla, nedostatek pohybu, nekvalitní školní výuku a naschvály od některých pracovníků. Navíc mu, dle jeho názoru, byla nesprávně nastavena medikace. Byl po ní utlumený a při výuce usínal. Musel sám sebrat odvahu a požádat o změnu léků, protože si doktoři sami ničeho negativního nevšimli. V současnosti Simon léky nebere, jelikož mu nechutnají a je po nich unavený.
Simon se dozvěděl, co znamená ADHD až od vychovatelky v dětském domově. Souhlasil s ní v tom, že má problémy s nadměrnou aktivitou a ztrátou pozornosti. Často cítí neklid v nohou, který ho nutí k pohybu. Při rozhovoru s kamarády a učiteli nezáměrně ztrácí oční kontakt. Pokud Kubu někdo slovně provokuje, málokdy dokáže zůstat klidný. Dle Kuby, považuje velká část učitelů tyto projevy za nevychovanost. Myslí, že si jej zařadili si do kategorie raubířů. Simon tak vystřídal už pět základních škol. Z jedné školy byl vyloučen a jeho učitelka propuštěna, když Kubu škrtila za to, že často narušoval průběh hodiny. Na druhou stranu u některých pedagogů vidí snahu s jeho ADHD pracovat. Dávají mu například úlevy při diktátě, nebo ho nechají, aby během výuky šel na chodbu a tam vyběhal nahromaděnou energii.
Simon také hovořil o tom, že silné projevy ADHD dokáže vůlí s postupujícím věkem lépe korigovat. To ho, dle jeho názoru, naučili vychovatelé a systém výchovy v dětském domově. Jsou zde jasná pravidla, která musí dodržovat, ale i dostatek aktivit a volnosti na vybití energie. Simon si cenní především paní ředitelky. Je rád za její důvěryhodnost a odhodlání bojovat za děti z dětského domova. Dále si na paní ředitelce cení si toho, že dokáže od sponzorů sehnat finanční prostředky na jeho kroužky a sportovní vybavení.
Nejvíce kamarádů má Simon na fotbale. Tvrdí, že jeho spoluhráči a trenér jsou při turnajích rádi, že má ADHD, protože díky tomu disponuje téměř nevyčerpatelnou zásobou energie. Simon se kvůli ADHD obává o své budoucí profesní uplatnění. Má strach, jak budou zaměstnavatelé tolerovat jeho výpadky koncentrace. Přesto věří, že by mohl úspěšně pracovat například v ZOO jako ošetřovatel zvířat či jako prodavač na benzínové pumpě.
Audio a video
