Zpět na Léčbana téma

Simon se v psychiatrické léčebně necítil v bezpečí.


Simon

  • Věk v době rozhovoru:  15 let

Textová verze


T:Hele, a ještě když se vrátím k té nemocnici, jaké to tam pro tebe bylo, když jsi tam byl?

P: Strašný.

T: A mohl bys třeba popsat trochu vícm co znamená strašný?

P: Já si třeba myslím, že lidi, který se narodí s hyperaktivitou, třeba já jsem se narodil s hyperaktivitou a oni mě dají do zařízení, bylo mi třeba 9 nebo 10, když jsem tam byl, což je malej věk, a dají mě do zařízení malýho, kde jsou starší lidi, třeba patnáctiletý, šestnáctiletý a mají pořezaný ruce, nebo spálený od cigarety, nebo tam řvou magoři… Teďka kdybych tam šel, tak už to pochopím, ale já jsem se tam bál, protože proč já, malej kluk bych měl být mezi patnáctiletejma. U nich vidíš pořezaný ruce, a oni za to můžou sami, že se řežou, to podle mě není o nemoci, ale oni si můžou sami za to. Ale já nemůžu za to, že mám hyperaktivitu a podle mě je blbý v deseti mě dát někam, abych viděl jako jizvy, jak se tam někdo řeže, jak tam jsou magoři a takhle, no, tak podle mě to není dobrý zařízení. 

T: Takže jestli jsem to dobře pochopil, tys tam byl v kolika, ještě jednou? 

P: Asi v devíti nebo v deseti, možná míň, ale já si to přesně nepamatuju.

T: Nejhorší bylo, žes tam viděl ty hrůzy okolo?

P: (Hm).

 T: Třeba u těch starších, starších lidí?

P: (Hm). 

T: A vidíš to, když máš takovouhle zkušenost, jak si myslíš, že by to mělo být pro takovéhle děti teda udělané, aby to bylo víc v pohodě? 

P: Oni tam mají ten velkej pavilon a mají tam různý oddělení, že jo, ale já jsem byl myslím, na pavilonu 28 a podle mě tam jsou ty menší, 18 mínus, ale podle mě by to nemělo být 18 mínus, proč by třeba desetiletý dítě mělo být se sedmnáctiletým, který mu může třeba kdykoliv ublížit, protože je to prostě magor. Já nevím, já si myslím, že to není dobrý. Mně nikdo třeba nikdy neublížil, ani tam na mě nikdo nešáh, ale co kdyby, jo, že jo, tam na někoho někdo… A podle mě by to tak nemělo být, podle mě by to mělo být tak, že udělají oddělení pro lidi, který jsou malí, ať jsou v bezpečí a neviděj lidi, který mají jizvy, který řvou, který tam nadávaj a takhle, to podle mě takhle být nemá prostě.

Další zkušenosti:

Jirka po zjištění diagnózy navštívil více lékařů, pravidelně docházel na psychiatrii.

Ondrova léčba spočívala hlavně v medikaci.

Matyáš chodil k psycholožce rád.

Pro Lucii byla u psychologa zásadní důvěra.

Oli u psycholožky trénoval soustředění.

David K. začal brát léky na lepší soustředění.

David S. byl v zařízeních ústavního typu několikrát.

Simon se v psychiatrické léčebně necítil v bezpečí.

Jirkovi pomáhalo navštěvovat skupinu pro děti s ADHD.