Léčba

Léčba

OBSAH STRÁNKY


Léčba a odborná péče

Po zjištění diagnózy děti a mladí lidé s ADHD často docházeli k psychiatrovi nebo psychologovi. Některým byla indikována farmakologická léčba, obvykle stimulancia nebo neuroleptika. Část studentů s ADHD měla také zkušenost s pobyty v psychiatrických léčebnách nebo jiných zařízeních ústavního typu. V některých městech bylo možné využívat nabídky neziskových organizací. Byli však i takoví studenti, kteří žádnou odbornou pomoc nevyužívali.

Jirka po zjištění diagnózy navštívil více lékařů, pravidelně docházel na psychiatrii.
Ondrova léčba spočívala hlavně v medikaci.

Psychologická péče

Studenti obvykle docházeli k psychologovi i psychiatrovi. Pro mnoho dětí, zejména těch mladších, bylo obtížné rozlišit psychologa, psychiatra a jiné odborné profese (např. pediatra, poradce, sociálního pracovníka).

Zkušenosti s těmito odborníky byly individuální. Většina dětí a mladých lidí k psychologovi docházela ráda, někteří však měli i špatnou zkušenost. Ti sdíleli, že jim nevyhovovala osobnost psychologa nebo jim psychologická péče připadala zbytečná. Po dohodě s rodiči pak psychologa změnili nebo terapie ukončili. Jakub k psycholožce přestal chodit, protože si své reakce a prožívání dokázal uvědomit sám. 

Náplní návštěv u psychologa byly terapeutické rozhovory, které někteří studenti považovali za přínosné, jiní je vnímali jako nezáživné. Kromě rozhovorů u psychologů vyplňovali různé diagnostické testy a prováděli cvičení na rozvoj pozornosti, často formou hry.

Matyáš  chodil k psycholožce rád.
 Pro Lucii byla u psychologa zásadní důvěra.
Oli u psycholožky trénoval soustředění.

Farmakologická léčba

Část studentů s ADHD absolvovala farmakologickou léčbu. Šlo o užívání jednoho či více léků v kombinaci. Nastavování medikace bylo prováděno psychiatrem na pravidelných kontrolách. S ohledem na věk a účinky docházelo ke změnám v dávkování nebo ve značkách léků. Někteří studenti léky postupně brát přestali, protože už nebyly potřeba. 

V mnohých případech studenti vyhodnocovali farmakologickou léčbu jako přínosnou, podařilo se díky ní zmírnit nežádoucí projevy ADHD. Jiní zaujímali vůči medikaci na ADHD i k lékům obecně odmítavý postoj. Pár studentů nezaznamenalo pozitivní změnu při užívání léku, stěžovali si na jejich nepříjemnou chuť či na nepříjemné vedlejší účinky, zejména zvýšenou únavu. Studenti měli také obavy ze vzniku závislosti na lécích nebo z přílišného zatížení organismu (např.  jater). Vojta měl strach, že by se mu s utlumujícími léky tolik nedařilo ve sportu. 

 David K. začal brát léky na lepší soustředění.

Hospitalizace a ústavní péče

Někteří studenti, se kterými jsme mluvili, měli zkušenost s pobytem v institucích, jako jsou psychiatrické léčebny, diagnostické ústavy nebo dětské domovy. Jejich zkušenost s těmito zařízeními často souvisela s tím, jak byli spokojeni s personálem, jak si rozuměli s ostatními a s náplní dne. 

V těchto zařízeních oceňovali, pokud měli kontakt s rodinou a našli si kamarády, pokud cítili pochopení ze strany personálu, měli dostatek volnosti a zajímavý program např. možnost výletů. V psychiatrických léčebnách některým dětem vadilo, že byly příliš utlumovány léky. Vojta vnímal, že se v léčebně ocitl nedopatřením a nakonec tam musel zůstat 4 týdny.

David S. byl v zařízeních ústavního typu několikrát.
Simon se v psychiatrické léčebně necítil v bezpečí.

Neziskové organizace

Ve větších městech fungovaly neziskové organizace a nízkoprahové kluby, které se zaměřovaly na děti s ADHD nebo jinými potížemi a speciálními potřebami. Někteří studenti využívali nabídku jejich volnočasových aktivit (více viz Volný čas) nebo do nich docházeli k psychologovi, na terapeutické nebo podpůrné skupiny. 

Jirkovi pomáhalo navštěvovat skupinu pro děti s ADHD.