Jana
Jana je na výchovu svého syna sama. Už od synových 3 let začala pozorovat, že má, podle svých slov, “trošku jinačí” dítě. Nikdy nedokázal sedět a spořádaně si hrát, od malička byl živější a vznětlivější. Ze začátku Jana považovala první projevy ADHD u svého syna za intenzivnější období vzdoru. Její okolí je pak většinou vidělo jako výsledek nedůsledné výchovy. O existenci ADHD se Jana dozvěděla až s obdržením synovy diagnózy při návštěvě pedagogicko-psychologické poradny. Tu jim doporučila škola na konci první třídy. Ani po obdržení doporučení z poradny nebyla ale škola schopná na speciální potřeby jejího syna reagovat, a tak bylo celé období školní docházky pro Janu i jejího syna velmi vyostřené a plné bezmoci. Záblesk naděje se objevil až v 7. třídě s navázáním spolupráce se Střediskem výchovné péče, do kterého mohl její syn po určitou dobu docházet.
Více o Janě :
Náročné období si Jana i její syn prožili především během synovy docházky na základní školu. I přes veškerou snahu s pedagogy a vedením školy spolupracovat končily situace spíše vyostřenými spory. Syn byl vnímaný jako problémové dítě a této nálepky se jeho okolí nepustilo během celého školního obodbí. Jana narážela na nedostatečnou informovanost pedagogů o tématu, nekompetentnost později přidělených asistentů i na necitlivé zpochybňování svých výchovných schopností ze strany vedení školy.
Jako velký problém vidí Jana nedostatek kvalitních informací o ADHD. Ona sama si hledala informace na internetu i v knížkách, ale většina z nich pro ni byla těžko využitelná. Popisuje, jak by jí spíše než informace z neurologického hlediska pomohla doporučení, jak se svým synem konkrétně pracovat. Informace tohoto typu pro ni bylo těžké dohledat a nedostala je ani ve škole. Ze strany školy by ocenila například informaci o tom, že existuje možnost zažádat o asistenta pedagoga, ta se k ní dostala až když byl její syn v 5. třídě.
Největší podpory se jí nakonec dostalo v středisku výchovné péče, kde byli o ADHD dobře informovaní a věděli, jak s dětmi pracovat. Velká změna k lepšímu nastala také když pro syna zařídila změnu základní školy, to se jí ale podařilo až v 8. třídě.
I na rodinný život mělo synovo ADHD výrazný vliv. S otcem svého syna Jana nežije od začátku synovy školní docházky. Otázky navazování nových vztahů šly ale záhy stranou především z časových důvodů. Zvládání výchovy a školních komplikací vnímala jako celodenní koloběh a na podobné myšlenky nebyl prostor. Péči o svého syna měla Jana vždy na prvním místě, ale přiznává, že nějaká forma opory, třeba ve formě partnerského vztahu, ji chybí. Na všechny starosti je v tuhle chvíli sama.
Jana hovoří o synově přání, aby ho lidé uznávali takového, jaký je, a o tom, jak málo se to dělo v průběhu jeho školní docházky. Někdy má pocit, že je jediná, kdo v jejím synovi vidí to dobré a má obavy, jestli si v životě ještě najde někoho jiného, kdo ho bude chápat.
Energii ke zvládání náročných situací ji dodává vědomí, že to vše dělá pro své dítě a i v těch nejtěžších chvílích, kdy si pokládá otázku, “proč zrovna ona”, si občas dokáže říct, že je to životní zkušenost, která ji možná měla někam posunout. Když ji někdy zbyde čas, jde si pro odpočinutí zaplavat nebo si přečte knížku. Syn ji, podle jejích slov, péči oplácí svou láskou a bezprostředností. Přála by si, aby měl v budoucnu šťastný život.
Audio a video
