Janu mrzelo, že naše společnost diagnózu ADHD netolerovala a brala je jako „zvláštní“ děti.
P: Dneska se k tomu přistupuje tak, že vy si zajdete k psychologovi, k psychiatrovi, on vám napíše, máte dítě ADHD a pak jako, že toho jakoby zneužíváte. Ale to tak prostě není. Já si myslím, že každý rodič, který má takovýdle dítě, tak si snaží najít odpovědi na spoustu otázek. Jak s tím dítětem pracovat, jak ho začlenit tady do té naší jakoby společnosti těch ostatních takzvaně normálních, jo. Já sem nad tím i uvažovala tak, že prostě ty děti oni to berou, jakože oni jsou normální a my jsme ňáký zvláštní, jo? Že prostě, proč autisti jsou takový jako, proč je označovat za ňáký divný. Prostě dyť přece oni mají svůj svět a my jim můžeme připadnout jako ty zvláštní, jo. Takže to mě hrozně mrzí, že ta tolerance té společnosti, jak jsou nastaveny ty škatulky a jakmile se do ňáké nezařadíte, tak jste prostě ňák divnej. A ten rodič si sežene papír na to, že má divný dítě jo, a my všichni ostatní se strašně musíme přizpůsobovat, jo. Přitom to tak přece není. To je jenom o tom, aby se naučili s těma dětma ňák pracovat nebo vycházet. Já prostě nechápu, proč třeba ve školách nejsou prostě ty kantoři na to jakoby nachystaní, jo. Když toho je už dneska tolik a je to v podvědomí a není to o tom, že prostě to dítě si sehnalo ňákej papír. Je to o tom, že opravdu tady ňáký problém je a potřebuje hold jinej přístup, jo.
Eva vnímala, že společnost hodnotila děti podle toho, jak poslouchaly rodiče, ale zapomněla na faktor ADHD.
Lence řekli v holičství po projevech ADHD jejího syna, ať si hledá jiné holičství anebo chodí po zavírací době.
Lidem okolo se zdálo divné, že
Pavla hned nereagovala na projevy svého dítěte s ADHD, přestože to měla ozkoušené.
Diana měla zkušenost s lidmi, kteří se ji snažili s výchovou pomoci, ale neuvědomovali si, že svým přístupem situaci spíše zhoršovali.
Petře ve školce učitelky sdělily, že se s tak divokým dítětem ještě nesetkaly a nasměrovaly ji do pedagogicko-psychologické poradny.