Pro Jana bylo nemyslitelné smířit se s tím, že by měl přestat sportovat.  

---

Jan

• Věk v době rozhovoru:  35 let
• Věk v době diagnostikování: 14 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

Na to (když jsem se dověděl diagnózu) asi v životě nezapomenu, protože to bylo po vyšetření, kdy já jsem dospával na lůžku a byl jasný den, svítilo slunko, takže bylo příjemně teplo, já jsem se probudil a nade mnou stála tehdy paní doktorka s tím, že tedy konečně zjistili, co mi je. A právě mně oznámila, že mám Crohnovu chorobu a ta věta, která víceméně ve mně asi doteď zůstala, že nesmím mít žádnou fyzickou námahu, že se mám vyvarovat fyzické námaze, že se nemám přepínat a podobně, což pro člověka dělající sport, je nepochopitelný. Takže takhle to probíhalo, takže oznámila mně to paní doktorka s tím, že já bych to přirovnal k takový, jakože slyšíte, slyšíte a pak ohluchnete, že se uzavřete do sebe a najednou přemýšlíte a ten nával emocí vypukl v pláč, kdy jsem se uzavřel do sebe, a dá se říct, zhroutil se mi nějaký svět v té době, kdy jsem žil, dá se říct, sportem. Takže dá se říct, že jsem se to pak snažil po komunikaci s rodinou zlehčovat, ale vevnitř ve svém nitru se něco zlomilo v tu chvíli. Což nevím, jestli jsem se vyrovnal do doteď s tím. Myslím si, že jo, ale asi podvědomě furt ve mně je nějakej stín, kterej to asi nechce chápat a nedokáže se s tím vyrovnat. Proto i doteď se snažím to respektovat, životosprávu, ale jsou chvíle, kdy si neodpustím nějaký výstřelek životosprávy. A šel jsem spíš do toho pasivního hlediska, co se týče sportu, takže už aktivně tak neprovozuji, spíš pasivně a má to i za následek to, že těch 20 let a podávání léků, tak začaly bolesti kloubů, takže pak je to i riziko nějakého zranění, protože už se necítím natolik, abych to tělo tak přepínal v tom sportu.