Alžběta se vyhýbala rizikovým destinacím, a když cestovala, ke svým lékům přibalila ještě kapky proti bolesti.
Vím, že nemůžu jet do Egypta a podobných destinací, to by asi nedopadlo dobře. To by asi se Egypťani se nestačili divit a já asi potom taky ne. Ale tam mě to popravdě ani neláká a jinak mě to omezuje maximálně v tom, že si zase musím prostě být schopná vybrat z toho, co tam kde nabízí na jídlo. Ale to zas až takovej problém není. Hold prostě někde něco najdete a když nenajdete v restauraci, tak se hold nají jenom přítel a já si koupím banán v obchodě. To prostě jako necestuju nikde 14 dní v kuse. My většinou jezdíme na jakože tři, čtyři, pět dnů někam na točku a více méně po Evropě a nejbližším okolí. Takže to v podstatě zas až takovej problém není. Problém by to byl, kdyby se mi to zhoršilo. To asi jo. Ale už jsem naučená, že prostě si musíte s sebou vzít léky, teď já prostě naštěstí mám kamaráda doktora sice v jiné oblasti, který mi předepisuje vždycky Algifen kapky, že když je mi špatně, tak si vezmu Algifen kapky, abych mohla fungovat. A po jisté době, kdy jsem musela vysadit díky dopravnímu kolapsu v Praze na dva dny, tak vím, že si je prostě kamkoli musím brát s sebou. Takže mě to spíš ještě omezuje v tom, že normální člověk – naštěstí mně nikde moc na letišti nezkoumali zavazadlo, že by chtěli vědět, proč tam mám tolik léků. Nebo jestli na to existuje nějakej předpis, to jsem nikdy neřešila. Možná, kdybych někdy letěla do Ameriky, tam bych asi řešila nějaký kontroly. Ale zatím to jako nikomu nijak nevadilo, nikdo to nějak neřešil. Zpátky už je většinou nevezu. Vezu je jenom tu jednu cestu a hold prostě mám o jednu tekutinu, kterou si člověk vezme prostě zubní pasty a šampóny a podobně, tak já mám místo jedné, šampónu, mám prostě Algifen. Normálně všechny léky, které potřebuju a Algifen.