Simon se naučil únavu zvládat, jak říká, principem dávkování.
Textová verze
Jsem si pomalu musel přiznat, že prostě nezvládám ty trénovací dávky, které jsem míval v minulosti, ale tvrdohlavě jsem pokračoval a samozřejmě ty příznaky únavy se jenom zhoršovaly a to znamená, že jsem například, jel jsem 150 km na kole jeden den a místo toho, abych se zotavil a zotavoval, abych byl schopný pokračovat dál na druhý den, jsem vypadl na několik dní, protože to už bylo příliš, ale bylo to pro mě prostě psychicky důležitý umět dělat ty věci, které jsem byl zvyklý dělat a byl jsem, člověk je taky součást party, součást společenství lidí, který mají podobné zvyky, který sportují taky. Čili být součást té skupiny bylo pro mě důležitý, a proto jsem pokračoval co nejdýl, co jsem mohl, v životním stylu, který jsem v podstatě nezvládal už. A až když jsem to přiznal jsem zjistil, že vlastně můžu zvládat celkem velké dávky sportování, ale ne až tak, nemůžu už být špičkový sportovec. Když jsem to přiznal, tak přišla jjednak psychická úleva a jednak zlepšení mého zdravotního stavu, protože jsem uměl od té doby dávkovat své cvičení. A teď si myslím, že mám tu rovnováhu. Čili našel jsem tu rovnováhu, kde cvičení je pro mě prospěšný už, protože vím, jakou dávku zvládám, abych mohl těžit to dobré z toho cvičení, a nevyčerpat se úplně. Aby to na mě nepůsobilo zle. Protože v malých dávkách a v pravidelných dávkách jsem zjistil, že cvičení mě oživuje, že cítím méně únavy po tom cvičení, než jsem měl předtím a vlastně tu vlastnost využívám ve svém každodenním životě, plánuji svoji práci kolem toho, když mám nějaký těžší úkol, nad kterým se musím hodně soustředit, tak to plán je, pro dobu hned po cvičení, protože vím, že hned po cvičení budu živější, že budu i líp schopný se soustředit jako mentálně na mentální úkol. To, co před 23 lety byla asi jedna z příčin mých potíží, že jsem tvrdohlavě pokračoval ve velmi aktivním životě, se stalo vlastně zdrojem podpory v mé nemoci, protože můžu strategicky využívat terapeutické výsledky cvičení ve svém každodenním životě, abych lépe zvládal tu únavu. Ale ten princip dávkování to platí obecně, to platí nejenom, co se týká cvičení, i co se týká práce. Takže v dnešní době ještě zvládám v práci, asi nad poloviční úvazek, ale ve skutečnosti pracuji víc než poloviční úvazek, jsem vědec, jako skoro každý vědec dělám víc hodin, než za co jsem placený, protože je to taky moje povolání, je to moje záliba dokonce, ale jsem učil jednu věc, kterou jsem učil je, že pro mě je to daleko efektivnější, co se týká zvládání únavy a čím produktivnější ve svém pracovním životě, pracovat maximálně pět hodin za den, tím jsem daleko produktivnější, než kdybych pracoval sedm, osm hodin za den, i za cenu, i za cenu, že musím občas pracovat víkendy. Mám zkušenosti, že zvládám tu pracovní zátěž, když dávkuji svoji práci pečlivě, abych nepřekračoval pět hodin, pět hodin je maximum, který jsem si sám nastavil, ale nedělá mi to problémy pracovat každý den i během víkendu. Čili ten princip dávkování uplatňuji obecně ve všech činnostech, které mi jako by čerpají síly, a to je nejlepší věc, kterou jsem se spoustu času a zkušeností naučil, co se týká zvládání únavy.
Další zkušenosti:
Láďa vysvětloval, že při časté stolici tělo přichází o vitamíny a minerály, což ho vysiluje.
Michal popisoval silnou únavu, v akutní fázi nemoci potřeboval spát víc než 20 hodin denně.
Únava u Venduly způsobovala to, že pokud chtěla zvládnout péči o svoje dítě, nebylo už v jejích silách řešit i domácnost.
Simon se naučil únavu zvládat, jak říká, principem dávkování.
