Monika žila s ileostomií plnohodnotný život, ale někdy se setkávala s negativními reakcemi okolí
Textová verze
Monika: Ale pak jsem se po té operaci bála, jak mě budou muži přijímat, mý další partneři, nebo partner. A měla jsem asi velikánské štěstí, že dva měsíce po operaci v 98. roce hned jsem se seznámila s krásným mužem, s krásnou prací jeho, a nevadilo mu to. Tak jako to klobouk dolů, to jsem měla tu největší obavu. Pak jsem s ilostomií pracovala, měla jsem – nenastoupila jsem už do těch vysokých funkcí. A tam to bylo velmi zvláštní a těžký. Protože když jste se o tom zmínila, co máte na bříšku, tak nenašla jsem pochopení od těch lidí, třeba nadřízených nebo na personálním oddělení, já jsem pochopení nenašla. Neříkám, že se mě jako člověka štítili, ale dali mi jasně najevo, že takhle nemůžu přece v takhle práci pracovat. Což mě hodně překvapilo, tak jsem začala pracovat jako OSVČ, abych si byla šéfka sama sobě, nikdo mě takhle neposuzoval povrchně. A když jsem do kontaktu přicházela s lidma, tak nikdo nikdy by to nebyl býval řekl, že mám ilostomii. A pak jsem měla partnera, o hodně mladšího, a který taky přijmul todle to. Takže nezatajuju to, vědí to lidé v mém okolí i v tom širším. Ano, vědí to.
Tazatel: Děkuji. Co se, co se týče vašich zálib nebo možností cestování, chodit na výlety, jak to vnímáte?
Monika: Absolutně nic se nezměnilo. Nic se nezměnilo, mám dvoje ruce, nohy, vidím, slyším, můžu, vůbec nic se nemění, jenom mám todleto na bříšku. Rok a půl po operaci jsem odjela do Spojených států, a koupala jsem se, asi jsem tam čtyři měsíce zůstala, na Floridě, a měla jsem dokonce dvojdílné plavky, co je nepředstavitelné, ale ano, bylo to tak.
Další zkušenosti:
Vendula absolvovala anastomózu.
Romana se operacím nejprve bránila, nakonec se jim však nevyhnula
Monika žila s ileostomií plnohodnotný život, ale někdy se setkávala s negativními reakcemi okolí
