I s Euroklíčem byly veřejné toalety pro Vendulu velkou výzvou.
Takže pro mě to prostě stejně znamená mít neustále v blízkosti toaletu, někdy to prostě znamená, že jestli chci jít, já nevím, někam ven s malou, tak se prostě buď nenajíš, anebo běž tam, kde budeš mít toaletu, nebo kde půjde někdo s tebou. Je to hodně omezující, i když prostě nabízí teďka těm Crohňákům Euroklíč. Je to skvělý, ale zas ne všude je Euroklíč prostě dostupný. Když už ho máte dostupný, tak se na vás prostě koukají jak na blázna, proč vy, mladej, hezkej člověk, a když vám nic není, lezete na vozíčkáře, a kde jste ten klíček vzali.
Někde jsou ty záchody pro vozíčkáře zrušený. Někde ba naopak je to zase takhle, že se musí o ten klíček někde žádat, že to člověka, tak jako potápí. Nebo já takhle bych to popsala. Potom se dají zažádat o nějaké ty WC karty, s tím, že ještě jakoby já přesně nemám zkušenost, protože jsem to zkoušela, tak mi to nějak moc jakože nešlo. Takže tu WC kartu úplně nevím. Ale celkově třeba ta dostupnost veřejných toalet, pro člověka jako s takovejma potížema jako mám třeba já, nebo i spousta se stejným onemocněním, je podle mého názoru strašně málo. I obchodní centra sice mají jako toalety, ale nemají je zas až tak v takovém množství, a tak dobře rozprostřený, jak to je. Protože to je prostě pocit: „Teďka musíš a teďka musíš. Teďka to cítíš, teďka musíš,“ a je to někdy takový jako rozhodující. Buď budu s malou doma, anebo si půjdeme hrát na hřiště, jo. Takže je to takový, jakože člověk už musí umět přemýšlet.