Mirce v placení léčby pomáhal manžel i další rodinní příslušníci.
P: Já mám důchod. Mám dvojku důchod, k tomu chodím na částečný úvazek do práce, takže z toho mám něco, a protože manžel teď byl docela dlouhou dobu bez práce, tak jsem si ještě našla brigádu. Ale to mě zase strašlivě vyčerpává… Na druhou stranu, měli jsme našetřeno. Dá se to zvládnout, ale kdybych neměla našetřeno a neměla manžela, který mi v tom pomáhá a financuje mi to, tak bych neměla naději.
T: Takže manžel teď už pracuje a pomáhá vám s tím?
P: Ne, ještě ne. Ale už snad začne.
T: Jasně. A na to, že takhle ty úspory investujete do té léčby, na to se ten manžel dívá s pochopením, nebo nejsou kolem toho nějaké třecí plochy?
P: Já myslím, že to zdaleka netuší, ty částky. A já si od všech příbuzných, od mého táty a i od něj k Vánocům, vždycky říkám o příspěvky na léčbu. Takže nadiktuju, jaké potřebuju koupit, a to dostanu k svátku, k narozeninám, k Vánocům. Takže vlastně celá rodina mi to pomáhá financovat.
Petr D. za drahá antibiotika a další léky (užívané v u nás nezvyklém režimu a dávkování) nemusel platit soukromým lékařům. Léky mu totiž předepisovala jeho obvodní lékařka.
Eva popisuje své výdaje za doplňkovou léčbu a snahu posílit organismus poté, co se k jejím chronickým zdravotním problémům přidala ještě lymeská borrelióza.
Anička dala hodně peněz do různých doplňků. Podle ní jsou lidé, kteří se dlouhodobě potýkají s nemocí, ochotní zaplatit za cokoliv, u čeho cítí naději, že jim to pomůže.