Alena se na začátku 90. let s velmi těžkou borreliózou léčila antibiotiky třikrát. Přes řadu obtíží a nežádoucích účinků má za to, že jí tenkrát antibiotika zachránila život.

---

Alena

• Věk v době rozhovoru: 57 let
• Věk v době diagnostikování: 30 let
• Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, alternativní, doplňková

• Zobrazit celý profil

Textová verze

P: Takže šla jsem tedy na infekční kliniku a dostala jsem třítýdenní pojídání antibiotik orálně. Tak to na mě skoro nemělo žádný vliv, jenom mně to zkazilo žaludek. Protože to bylo vlastně poprvé, co jsem měla antibiotika za tu dobu šesti sedmi měsíců, kdy jsem takhle byla nemocná.

T: Vzpomenete si, co to bylo za antibiotika?

P: Takové ty běžné, co se dávají při infekci močových cest.

T: Penicilin?

P: Ne, ne. Já si nemůžu vzpomenout. No, tak takové…

T: Augmentin?

P: No ne, to už jsou antibiotika novějšího charakteru, dejme tomu. To byla taková ta běžná, co se užívala i za socialismu hodně. A mně z toho bylo strašně špatně a strašně špatně zareagoval zažívací systém, který to nechtěl trávit, protože jsem si tam vybila veškerou flóru. A zase mi nikdo jiný neřekl, tenkrát jsem to ještě nevěděla, že se má doplňovat bakteriální flóra, a takže nic. A potíže trvaly dál, byly čím dál horší, prostě bylo mi zle, velmi zle, a bylo to velmi špatné. A myslím si, že jsem na tom byla velmi velmi špatně, už jsem skoro nechodila. A tak mě vzali do té kliniky na infekční, přímo do nemocnice, a pamatuju si, když jsem tam šla – šourala jsem se a držela jsem se zdi –, tak jsem šla tak pomalu. Takhle jsem šla, takhle jsem se držela té zdi. Já, sportovkyně, která jsem běhala druhou výkonnostní třídu. Ta staniční sestra, která mě viděla, tak říká: „My vás z toho dostaneme, jo?“ A to si pamatuju dodneška, úplně mně jde mráz po zádech, že to bylo asi to, co jsem potřebovala slyšet od lékařů nebo od lidí, kteří léčí lidi. A tak mně nasadili třítýdenní rocefinovou léčbu. A tenkrát ty podmínky tam na infekčním byly dost zlé. Ještě nebyla opravená klinika. Byli jsme izolovaní, nemohli jsme volat, telefonovat. Návštěvy byly jenom tři metry od plotu. Nebo tři metry byl plot, takže jenom omezené kontakty s vnějším světem. Jedli jsme to, co nám dali, a nemohli jsme nic mít navíc. A takové. Bylo to velmi těžké a já jsem tam musela ležet šest týdnů, to je hodně. Hodně moc. Nebo dokonce ještě víc. Už si to nepamatuju. A tam mně tedy dali ta silná antibiotika a musím říct, že se mi to hodně zlepšilo, hodně jsem se zlepšila. Myslím si, že jsem byla na úrovni pomalého umírání, procesu umírání. Protože už tenkrát mně bylo tak strašně špatně, že mně už se ani nechtělo žít. Bolesti, šílené bolesti. Jakýkoliv dotyk, všechno mě bolelo. Dělali mi různé zkoušky, brali mně vzorky na různé testy. Dělali mně také reakci nervů ve svalech – takzvaná, myslím, MMS analýza –, kde mně zjistili, že mé svaly nebo nervy pracují v 70 procentech. Jo, tak prostě už to bylo hodně rozvinuté, ta nemoc. A skončila jsem teda… propustili mě a byla jsem na tom líp, ale zase zažívací systém byl na tom velmi špatně. Játra samozřejmě – asi vysoké hodnoty. A prostě jsem se léčila doma pak. Hodně jsem byla oslabená imunitním systémem, takže jsem velmi brzy dostávala různé angíny, a hodně těžké třeba, takže jsem zase musela brát antibiotika na to. Pak jsem dostala zánět žil, protože druhá kúra, kterou jsem absolvovala po tom Rocefinu, tak se mi to zlepšilo, a pak zase zhoršilo. Takže druhou kúru jsem dostala penicilinovou, zase jsem ležela v nemocnici. A ten Penicilin se píchal, myslím, třikrát za den, takže se mi cévy hodně poškodily a dostala jsem zánět cév a zase jsem musela brát antibiotika na zánět cév a vypadalo to teda fakt jako dost hrozně. A sama jsem se cítila hrozně a uboze a psychicky dole. A v zaměstnání už jsem nebyla několik měsíců, takže bylo to velmi stresové období. A trošku mně to zase pomohlo. Myslím si, že ta antibiotika mi zachránila život.